pátek 27. listopadu 2015

Jak jsem nesnášela sama sebe

Mám tu rozepsaný tři články už nějakej ten měsíc a nejsem schopná je dopsat. Tak radši napíšu novej. Protože why not?

Pokud to ještě někdo z vás neví, měsíc a týden (ale nepočítám to) jsem víceméně ve vztahu. Vzniklo to tak, že jsem se přepila absintu a zahlídla důvod, proč vznikl tento blog, tak jsem vzala prvního kluka, co mi přišel pod ruku a začali jsme se líbat. A on se po tomhle večeru ozval a už byla ruka v ruce. Ráda bych o něm sdělila nějaký podrobnosti, ale bojím se, že by přišel na to, že o něm píšu a vůbec, že vlastně něco píšu, protože je IT. #paranoia

            Ze začátku jsem měla dilema, jestli se mi vůbec líbí a jestli se s ním chci vůbec vídat, pak jsem se ale nějak rozhodla, že mi je s nim fajn a to nejen proto, že ho nikdy nevidím střízlivá. Od tohohle víkendu mě ale chytají černý myšlenky a úterní hádka ohledně jeho minulý lásky (neopětovaný) tomu teda moc nepomohla.

            Ve středu jsem s BFF vyrazila pít, protože jsem myslela, že ten smutek přepiju a bude mi fajn. Nastal ale celkem očekávaný plot twist, bylo mi ještě hůř a pronesla něco v tom smyslu, že bych vlastně chtěla být teď sama, při čemž mi trochu vyhrkly slzy do očí, protože Jeho mám vážně moc ráda a nechci mu ublížit. Ale nebudu nikomu lhát, prostě mám strach.  Poslední dobou je kolem mě moc nenávisti a zlomených srdcí a hádek a já jsem šíleně unavená to jen sledovat a emocionálně ready nejsem ani za mák.  Bojím se mít zase zlomený srdce, bojím se rána, kdy nebudu mít důvod vyhrabat se z postele, bojím se odcizení od člověka, na kterym mi záleží, bojim se sporů, co ohledně nás budeme mít, bojim se, že uteče k holce, co měl rád před třema měsícema, bojim se, že náš intimnější problém, co máme, se nevyřeší. Takže jsem obyčejnej zbabělec, co radši uteče, protože nechce zažívat ještě větší bolest. A za to se nenávidim.

            V tuhle samou středu pár hodin po mym procitnutí jsem opět narazila na důvod, proč vznikl tenhle blog, a zůstala s ním v klubu sama. Mohl z toho být velkej průšvih, naštěstí jsem nebyla tak hloupá, abych provedla nějakou hloupost. Tancovali jsme spolu, bavili se, odstrčila jsem ho při pokusu políbit mě a chtěla jít domů. V tu chvíli mě ale hrozně vroucně objal, jako bychom se už neměli nikdy v životě vidět, to objetí bylo takový měkký a teplý a příjemný a on voněl tak, jak vždycky voněl a hráli Janis Joplin a je mi do breku už jen z toho, jak to sem píšu. Bála jsem se, že mě zase bude chtít líbat, protože jsem věděla, že bych ho už neodstrčila. Nebo aspoň ne hned. A za to se taky nenávidim. Ale on mi řekl, že mu chybím a že mě má rád. A že ho strašně mrzí, že to tehdy v únoru tak podělal. Neazi. Strašně jsem mu vynadala, že si ze mě dělá legraci, že kdyby se ozval po tom, co jsme se naposledy potkali (vizte minulý příspěvek), mohlo to bejt všechno jinak a třeba  bychom byli teď spolu. To se ale nestalo.

            Rozloučili jsme se, odešla jsem na tramvaj a doma brečela do polštáře, dokud jsem konečně neusnula. Štve mě, jak to na světě chodí. A jak funguje láska. A že si asi nevážim toho, co mám. A že jsem posraná strachy. A že se musim tak hrozně přemáhat, abych nebyla nevěrná. A že nejsem spokojená single a s někým taky ne. A za to se nenávidím nejvíc.


pondělí 28. září 2015

Jak jsem měla morální kocovinu

Takový to, když sedíte v pět ráno samotný na Národce a nechápete, co se to stalo.

            Už vážně nemůžu pít a je jedno co. Protože další průser pravděpodobně nezvládnu. Ani nejsem schopná nějak pořádně zformulovat to, co chci říct, takže začnu větou, která to asi všechno shrne krásnym způsobem - jsem fakt neuvěřitelná kráva. V jeden večer se mi povedlo nasrat tři kluky najednou (respektive dva, třetímu by to bylo možná fuk, ale jsem kvůli němu vytočená já, tak to je složitý). Asi nevim, co jsem čekala, když jsem zůstala v klubu sama a nikdo mě nemohl hlídat (kamarádka dostala povolení odejít, pořád je best in da west). Aspoň jsem s nikym neměla kojtus na nuznejch záchodech, takže možná za to se můžu poplácat po rameni.

            Je to trochu absurdní, když svý BFF půl večera opilý tvrdíte, jakej máte do někoho crush a že vás štve, že se s váma nemá čas sejít, ale vy o to pořád stojíte a naivně čekáte, že se něco bude dít. A ono se pak něco děje, ale s někym jinym. Respektive s jinejma. Achjo. Odchytnul mě kluk, jestli nezajdeme na drink, tak jsem souhlasila, byl to sympaťák, nevypadal na to, že by zažil minulej režim, sklenka mě nezabije, říkám si. Omyl! Nebyl to jeden panák, ale dva a k tomu ještě dvě malá piva (což je po šesti velkejch pivech docela náročný combo). Ale bavili jsme se, zjistili, že studuje stejnej obor jako můj bratr, věk přijatelnej, pochválil mi vlasy, měl rád Pink Floyd, takže mi hlavou probleskl klasickej YOLO nápad políbit ho, což jsem taky udělala. Chlapce to nejdřív trochu rozhodilo, ale pak na to přistoupil a už to jelo. Takže to je první věc, za kterou jsem se ráno mlátila do hlavy a říkala si ty vole, už zase, to musíš dělat tyhle kraviny každej tejden?

            Ale aby toho nebylo málo, nějakých pár minut nato mě odchytnul můj ex. Ten kluk, kvůli kterýmu jsem založila tenhle blog. Ten debil, co mě podvedl se svou bývalou a nechal mě zmatenou stát na ulici uprostřed centra Prahy. A co uděláte člověku, kterýho potkáte opilý? Skočíte mu kolem ramen, žejo. Najednou máte hroznej flashback, cítíte jeho objetí, jeho vůni, držíte jeho košili, kterou jste mu dřív svlíkaly (LOL) a ta nostalgie vás prostě dožene. A i když se tomu bráníte sebevíc, protože víte, že to je zmrd a zlomil vám srdce, stejně to nevydržíte. A když vás podrbe z uchem, jak to dělal vždycky, když jste dělaly nebo říkaly blbosti, tak roztajete úplně (po tomhle by mě měl drbat už do konce života). Takže se najednou líbáte ve stejnym klubu ve stejnej večer už s druhym týpkem a musí na vás bejt fakt smutnej pohled.

            Díky bohu, že jsem tu noc nebyla sama doma, protože bych ho tam s sebou vzala (toho ex), takhle utekl na tramvaj a mně ta moje ujela, tak jsem si hezky počkala dvacet minut na další. A my dva si už nenapsali. Což je taky dobře.

            Ráno (spíš tak o půl jedenáctý) jsem se probudila, bylo mi neuvěřitelně špatně a facepalm jsem dělala asi půl hodiny. Morální kocovina se střetla s normální a soupeřily, kdo mi ten den zničí život víc. Morální vyhrála, její sestra se rozloučila už odpoledne, morální přetrvává doteď. Každopádně ať žiju!



Navíc mám šílenou chřipku a můžu jen hádat, kdo z nich mě nakazil. Ale asi to byla spíš kámoška.

čtvrtek 17. září 2015

Jak jsem mu nerozuměla

Mluvíme o subjektu, kterýho už přes dva měsíce uháním.

            Tak už je to nějak 61 dní, co jsem dostala pozvání na rande a pořád neproběhlo. Přitom  v úterý jsem byla už tak blízko (podělaná rýma a podělaný všechno). Jednou za dva týdny to psychicky nevydržim a dotyčný ode mě obdrží patetickou megadlouhou zprávu na FB, co se to mezi náma děje, jestli se chce vůbec ještě sejít, jestli není gay, nebo prostě nemá koule (metaforicky i doslova). No a dneska se to stalo zase.

            Po delší době jsem se podívala na Lidé.cz a všimla si, že byl dneska taky online a na FB mu v přátelích přibyla nějaká hezká brunetka s kytarou, tak jsem samozřejmě začala plašit jako totální stíhačka (kdybych aspoň fakt byla jeho holka) a poslala mu klasickou pasivně agresivní zprávu, kde dávám najevo svý city a nutim ho říct mi, co se děje a neděje, jestli potkal někoho novýho a další slinty, ze kterých mi je samotný špatně a hrozně lituju, že jsem takovou blbost zase vyblila.



            Kolega mě očividně už chce uškrtit, naštěstí na to nemá čas (LOL), ale neochotně mi sdělil, že nikoho nepotkal, že kdybych ho nezajímala a otravovala, už se se mnou nebaví a hlavně si prý nemyslí, že jsem stíhačka. Haha, kdyby věděl. Ale taky mi oznámil, že ho to nebaví řešit. A víte co? Mě taky ne! Já bych neřešila vůbec nic, stejně jsem tyhle vztahový blbosti nikdy řešit neuměla. Jestli se třeba jen nechce vázat z časových důvodů, tak budiž, je mi to fuk, sama nejsem schopná vzít odpovědnost za svoje city a všechny věci kolem a nikdy jsem mu neřekla, že je to to, o co mi jde. Ale oba víme, jak si rozumíme, jak se spolu chceme bavit a asi bychom spolu byli dost v pohodě a je jedno v jakym smyslu, pár, přátelé, nic neřešící entita, která se večer sejde, zahraje si na compu, nají se, pustí si hudbu, má sex a jde spát (you wish, bitch, you wish, ale bylo by to nejlepší na světě). Jen prosím, vesmíre, Bože, rado Starších, nebo na kom to záleží, dejte nám jeden den spolu z očí do očí, ať se to rozsekne, očividně to vyčerpává nás oba a navíc už i moje kamarádky.


            Já jen prostě nechci udržovat nějaký korespondenční přátelství/vztah s někym... Vlastně nechci udržovat korespondenční vztah. Tečka. Ale nechci se vzdávat někoho, kdo by byl minimálně fajn kamarád. Navíc chci s někym hrát Diablo, žejo. Kdyby aspoň věděl, jak jednoduše by mohl mít sex...RIP.

úterý 8. září 2015

Jak balím lidi #2

Chci zde zvěčnit zážitek, o kterym jsem mluvila už úplně s každym, ale stejně mě pořád baví.

            V jeden prázdninový večer jsem se klasicky vydala na Národní třídu do hospody pořádně se zřídit, což se mi samozřejmě povedlo celkem OP macho kombinací a pořád nechápu, že jsem tu kocovinu druhý den přežila.

            Začalo to normálně pivem a ač piju, co teče, málokdy se mi stane, že bych plácala jeden alkohol přes druhej, ale tenhle večer jsem si namíchala smrtící koktejl. Asi po třetim pivu jsme si s kamarádkama začaly prohlížet nabídku míchaných drinků, kterou sice znám nazpaměť, ale stejně se na ni vždycky líbivě zadívám a říkám si, co bych si mohla dát, ale nakonec z toho sejde. Tuhle noc jsme se ale hecly a daly si něco, co se jmenuje "Brain tumor". Je to malej drink a nejsem si úplně jistá, co přesně v něm je, ale tuším, že jde o nějakej Irish cream, grenadinu a asi Monin (to je očividně nějakej záhadnej katalyzátor každýho koktejlu na světě). Ač by název mohl trochu odradit, chuť je skvostná, takže to za ten nádor na mozku skoro i stojí. Po tumoru jsme si řekly, že potřebujeme brzdu, a objednaly si další pivo. Po chvíli přišel číšník s jedním Chupitem a telefonním číslem od kluka, co prý už odešel, a obojí předal mý BFF (o den později nám došlo, že si to číšník spletl a předal to špatnýmu člověku a možná tak zničil jednu osudovou lásku), a tak jsme se o Chupito podělily.

            Po pátym pivu nám došlo, že bychom už mohly brzdit, navíc jsme od kluků, co seděli vedle, dostali gin s tonicem. Osud nám ale moc nepřál, bez objednání se nám na stole objevilo pivo šestý, tak jsme si řekly proč ne a poctivě ho vypily. Mladíci, co seděli vedle nás a dali nám gin, odešli a nechali tam čtyři skoro neupitá piva, což neměli dělat, protože se projevilo, jaká jsme hovada, piva jsme vzaly a bez ostychu je vypily. Pivo zdarma, žejo.



            Značně opilé jsme se vydaly do Vagonu, kam jsme zase nebyly schopný trefit, takže cesta místo tří minut trvala asi deset. Tam jsme tancovaly a dělaly ostudu na parketu, odchytnul mě tam nějakej kluk, zatancovali jsme si, já jsem odběhla, vrátila se, odchytnul mě kamarád a wingman toho kluka, něco do mě hustil, ale já ho neposlouchala, tak mě předal zpátky tomu dotyčnýmu. Já zatim nabyla podezřele velkýho sebevědomí díky kombinaci sedmi piv a třem dalším alkoholům a když se mě chlapec zeptal, jestli půjdu na drink, suverénně jsem se zeptala: „A platíš?“ Reakcí bylo trochu překvapený přikývnutí, tak jsem řekla: „Jo, tak jdem," a odtáhla ctitele na bar, kde mi koupil rum s colou, což je pití, který fakt těžce vydejchávám, ale v tu chvíli mi to bylo bohužel jedno.

            Co si matně vzpomínám, ten kluk byl milej a vypadal celkem dobře, ale vážně jsem neměla náladu na žádný seznamování, navíc jsem měla hlavu plnou někoho jinýho a otravoval mě ten small talk, co jsme vedli (takový ty otázky jako co studuju, co tu dělám, kde bydlim, co mě baví a podobně). Po chvíli jsem si povzdechla a suverénně snaživci oznámila: „Hele, mě tohle nebaví." On se na mě podíval tak rozpačitě a já ho začala líbat. Nejhorší je, že to mě taky úplně nebavilo, otevřela jsem oči a vidím BFF, která na mě vrhá WTF pobavený pohled. Za pár vteřin ke mně přišla, zaťukala mi na rameno a řekla mi, že společně s holkama odcházejí. Okamžitě jsem se odtáhla od subjektu (LOL), a pověděla mu, že už musim jít. Chudák mi řekl svý celý jméno a ať ho najdu na FB. Nenašla jsem ho a ani se o to upřímně nesnažila.


            Zajímavý zjištění je, že po kombinaci několika alkoholů se ze mě stává one smooth motherfucker. A taky pěkná kráva, co si s někym umí taky vytřít prdel. A pak že kluci jsou dementi.

neděle 6. září 2015

Jak byl můj milostný život ještě absurdnější než obvykle

Je měsíc a půl čistého dopisování retro nebo zoufalství?


            Pamatujete si, jak jsem v posledním červencovym příspěvku psala o tom, že jsem zrušila jedno rande kvůli jinýmu? Tak to rande ještě neproběhlo. A to jsem chtěla mít někoho na prázdniny. Jo a není to proto, že by jeden z nás prostě couvnul, našel si někoho lepšího, nebo změnil orientaci. Prostě jen načasování je k ničemu.


Když si píšete s člověkem od půlky července a třetí den vám přijde první pozvání na rande, říkáte si, jo, to je super, žádný zdržování. Ale:

·         Dva dny před schůzkou vám přijde zpráva, že se to zkomplikovalo kvůli pohovoru.

·         Další pozvání přijde o den později, dotyčný je ale totálně na kaši, takže zapomene, že nemá čas.

·         Následující otázka, jestli s ním někam půjdu, je položena asi  hodinu po mym odjezdu z Prahy.

·         Z dalšího rande sejde, protože jedu na vodu.

·         Pak se to zruší, protože kolega jede na chatu, kterou si domlouval celej měsíc a padlo to na jedinej víkend, kdy mám volno.

·         Odjíždim do Itálie na dva týdny.

·         Pak má on zkoušku, kterou neměl kam přesunout.

·         Pak veze někoho někam autem.

            Ráda bych zdůraznila, že od toho prvního navázání kontaktu píšeme každý den (i když jsem byla v zahraničí a kdekoli jinde taky) a kdyby dotyčný nebyl tak strašně fajn, už dávno bych to s ním vzdala. Už toho o sobě víme tolik, že bychom se možná z očí do očí neměli o čem bavit, celá ta komunikace je vlastně jako s někym, koho dobře znáte už roky. Já v sobě ale pořád nacházim malou naději, že se mi na mobilu objeví zpráva: „Udělal jsem si konečně čas, pojď na pivo!" Občas je to teda náročný, po tak dlouhý době se začíná odhalovat moje neurotická povaha a paranoia, která je v kombinaci s jeho flegmatickou duší smrtící kombo a je z toho hádka na hodinu. Nepomáhá tomu ani fakt, že v sobě v tu chvíli mám aspoň čtyři piva.

            Několikrát jsem se ho zeptala, jestli se mnou vážně chce někam jít a odpověď je vždycky ano, k ní je často připojen orientační termín, kdy by mohl mít čas (ale nikdy to zatím nevyšlo). S pomocí BFF jsem vydedukovala, že se mu vážně líbim a asi by mě rád potkal, ale došlo mu, že při svym režimu by na holku stejně neměl čas, ale neví, co má dělat, protože jsme soulmates (LOL). Já už se s ním o tom ale bavim dost nerada, protože se bojim, že ho vážně začnu otravovat a to bych přece jen nechtěla. Nejradši bych mu napsala, ať se prostě večer staví aspoň na kojtus, ale riskněte to s člověkem, kterýho jste vlastně ještě neviděli.

            A to mě přivádí k tomu sdělit vám pořádný ad absurdum. Ve stresových situacích se chovám podobně jako vačice, tj. totálně zkamenim. Takže potkat ho náhodou na ulici, ztuhnu a vůbec bych nevěděla, co mám dělat. A to se nedávno právě skoro stalo. S BFF jsme se "nachomýtly" poblíž jeho práce a seděly na jednom náměstí, kde jsme čekaly ještě na jednu kamarádku. BFF najednou vykulila oči a s panikou v hlase na mě štěkla, že ho vidí. Můj mozek v tu chvíli přestal pracovat, neotáčela jsem se za ním, naopak jsem vylítla z lavičky a utíkala opačnym směrem. Fakt. V jednaadvaceti letech prchám přes náměstí od člověka, kterýho se vlastně ani bát nemusim. A nejvtipnější na tom je, že na vlastní oči už ho viděla i moje BFF a já pořád ne. Samozřejmě jsem mu na FB prostalkovala všechny fotky, ale to je něco jinýho. Kdybych se za nim aspoň otočila. Achjo.

            Pobavila mě jedna kamarádka, když jsem o něm něco vyprávěla, která se zeptala: „A vy spolu jako chodíte?" Dá se chodit s někym, koho jste neviděli a nežijete v diskurzu stránky Alík.cz? A není vám osm? Protože když nad tim tak přemejšlim, my už se jako pár chováme dost. Jen tomu pořád něco chybí a nevim co...Fyzickej kontakt! Ajo! *Fňuk*

            Včera jsem mu už vážně vyblila svoje pocity do celkem dlouhý zprávy, za kterou jsem se pak trochu styděla a litovala, že jsem mu ji poslala, jeho reakce ale byla na jeho poměry celkem citlivá a chápající. Jen s tim časem to je prý tak, jak to je. Což chápu. Protože proč by takovej voser jako já měl přednost před jeho prací, zájmama a kdo ví čim. Abych získala nějaká privilegia, museli bychom se vídat. Ale abychom se mohli vídat, musela bych mít nějaká privilegia. Takže je to začarovanej kruh. A já zemřu sama čekáním na tohohle člověka. Kterýho jsem neviděla a kdyby ho neviděla BFF, pořád věřim, že si celou tu dobu píšu s Cleberbotem.

            Jak dlouho si vydržíte psát s člověkem, kterýmu se chcete dostat do kalhot? Co byste dělali v mý situaci? Jsem blázen?

sobota 5. září 2015

Jak jsem byla bipolární

Chtěla jsem psát článek o rande, ale žádný nebylo. Klasika.

            Omlouvám se za neaktivitu, ale letošní prázdniny jsou pro mě mnohem náročnější, než jsem původně myslela a nemám skoro žádný den jen pro sebe a když jo, je to kvůli nehorázný kocovině, ze který se minimálně dvanáct hodin křísim.
I kvůli tomu alkoholu jsem asi začala být celkem divná.

            Že jsem neurotickej psychopat, to už jsem věděla dávno. Poslední dobou jsem na sobě zpozorovala chování, který asi není úplně normální. Vlastně na to upozornila moje kamarádka, když jsme nad pivem hrály hru "Vyjmenuj všechny moje dobrý vlastnosti" a ona jich nebyla schopná dát dohromady ani pět. Jak ale přišla řeč na ty špatný, byly jsme doma. Každopádně podotkla, že bývám často až přehnaně nadšená a pak hodně naštvaná. Z legrace jsem říkala, že se mnou to je buď nahoru nebo dolů a ne jinak a pak jsem se nad tím zamyslela a zjistila, že to je pravda.

            Fakt je, že na příklad setkání s nějakym fajn klukem je pro mě děsnej excitement a hrozně rychle se do toho zapálim a všechno dělám nadšeně a bez uvážení. A tenhle sebedestruktivní ale celkem zábavnej stav jeden večer najednou přejde do dlouhýho brečení do polštáře, dýchání do papírovýho pytlíku a přemýšlení nad tim, že mě to vlastně vůbec nebaví a nemám na to čas.



            Ráno se probudim a cítim se, jako by mě přejel traktor, nejsem vůbec schopná vstát z postele, jak mi je zle z toho smutku a silně bojuju s tim, abych zase nebulela.
A navíc ani nemám úplně specifickej důvod, proč se tak cítim. Odpoledne se ale sejdu s kamarádama a není na mně vůbec poznat, že bych ten samý den měla takovouhle krizi, jsem svěží a v pohodě, jako jsem bývala vždycky.


            Může za tuhle mou vnitřní nevyváženost alkohol? Nebo jsem jen hysterická? Máte taky den, kdy nemůžete vylézt z postele, protože máte pocit, že vás nic dobrýho nečeká?

neděle 19. července 2015

Jak jsem měla třídní sraz

Socializovat se s lidmi, které jste šest let neviděli, je veliká zábava. A utrpení, když nepijete.

            Teď jsem málem vyhodila notebook z okna, protože se rozhodl samovolně restartovat ve chvíli, kdy jsem měla dnešní příspěvek už skoro dopsanej, samozřejmě (naprosto výjimečně) bez jedinýho uložení, fakt díky dík.

            Ale k věci - v pátek jsem se sešla s jedenácti spolužáky ze základní školy (není to ani polovina, ale víc jsem stejně nečekala). Původně se tam mně a mé dřívější BFF příliš nechtělo, jelikož se akce konala ve vesnici kus od našeho rodného města, na jednu z nás muselo padnout prokletí řidiče. Naštěstí jsem řidič jak noha (čtěte naprosto příšerný), odnesla to kamarádka. Ale jelikož jsem dobrej a rovnej člověk, rozhodla jsem se s ní držet (takže vlastně nedržet) basu a po celý večer mě doprovázelo jen kafe (a na rozloučenou jeden panák becherovky). Možná proto to ke konci začalo celý bejt trochu mizerný.

            Je to vtipný, že jsem čekala, že se za šest let u nikoho nic moc nezměnilo a že se všichni budeme cítit pořád mladě a svěže a říkat si, jak je ještě všechno v pohodě. Přitom to hned první přípitek zabil, prý ať nikdo do příštího srazu neumřeme. Někteří spolužáci taky prošli digizměnou, třeba organizátor tohohle srazu. Dost živě si pamatuju, jak holkám zvedal sukně, vystrkoval před tabulí pínys, imitoval znásilnění ve školních šatnách. Teď má svůj dům, holku, dvě auta, dva psy, bere nevim kolik desítek tisíc měsíčně, nemluví sprostě a celkově si žije strašně fajn. A taky dobře vypadá. Což se nedá říct o dávný lásce všech holek ze třídy (včetně mě). Kdybych dotyčnýho neznala a neviděla v něm toho kluka, kterýmu jsme do lavice na Valentýna strkaly srdíčka a vzkazy "Chceš se mnou chodit? ANO - NE", vyhnu se mu obloukem, protože vypadá jako zdrogovanej bezdomovec. I tak pro mě největší překvapení byl můj tehdejší nejlepší kamarád a zároveň první kluk, s kterým jsem se kdy líbala. V životě jsem neviděla tak mladýho člověka totálně otrávenýho životem. Škola ho nebaví, lidi ho nebaví, práce ho nebaví, ani jeho holka ho už nebaví. Takže jediný, co dělá, je hraní na compu (+5 bodů) a hulení trávy ve velkym (-150 bodů), co dělá, je hraní na compu (+5 bodů) a hulení trávy ve velkym (-150 bodů), což už ho ale prý taky moc nenaplňuje. Díky němu asi přestanu říkat, že nevim, co dělám s životem.


Většinou se kromě školy řešila práce, hypotéka na dům, auta, takže věci, o kterých já vím kulový. Ale asi nejhorší bylo, když si všichni začali ukazovat fotky psů a koček a vzájemně se nad nima rozplývali. Holt když ještě nejsou mimina, jsou zvířata. Jelikož žádný zvíře nemám a kvůli alergii ani jen tak mít nebudu, mohla jsem leda trollit se dvěma druhy fotek - pivo a svý opilý já, což celkem pobavilo, ale pořád to nebylo na úrovni spícího labradora. A teď mi tak dochází, že ze všech těch lidí tam byli jen tři nezadaní (including myself). Tak to je taky pěkný.

            Ke konci už všichni kromě mě a mýho šoféra byli zmaštěný jak obal od tlačenky, kamarád nihilista začal bejt kyselejší než předtím, vynadal mi, že nepiju, nejim, jim, nejedu domů, jedu domů, prostě za všechno, co ho napadlo, organizátor asi dvanáctkrát zopakoval, že prostě nevíme, co bude, nejtišší holka ze třídy někde blila za rohem, další holka zmizela někam za bejvalym, co jí volal, a ona ho oslovila jménem kluka, s kterým je teď. Tak jsme se rozloučily, sedly do auta a odjely.

            Já se klasicky zaměřuju na to, co bylo špatný, ale vězte, že se objevily i fajn momenty, kdy jsme vzpomínali na průšvihy, co jsem za devět let provedli, na naše svérázné učitele a jejich hlášky, na spolužáky, co se s námi nesešli a my za to byli rádi. Znovu se setkáme pravděpodobně za ty čtyři roky (deset let od základky), kde už hrozí, že kromě fotek zvířat budou kolovat fotky mimin. A já? Kdo ví, jestli budu mít aspoň titul.

            Zrušila jsem pondělní rande s mužem, co vypadá jako docela solidní materiál na delší vztah, místo toho jdu ve středu s jiným, co je 10/10 would bang, ale jak to s ním jinak je, to těžko říct. Tohle taky hodně vypovídá o tom, jak dospělá (ne)jsem. Hlavně že si ještě můžu vybírat, vole.


čtvrtek 16. července 2015

Jak jsem si vymyla mozek až moc

Nejdřív jsem plánovala sepsat výčet věcí, co momentálně strašně moc chci, ale jeden odstavec se mi trochu protáhl. Taky tu najdete spoilery k minimálně 4 roky starým filmům. A hodně gifů.

V minulym příspěvku jsem zmiňovala, že teď ujíždím na různých romantických filmech a moje závislost dosáhla chorobných rozměrů. Jestli se mi někdy poštěstí někomu se hodně líbit, budu chtít, aby mě získal nějakym epickým gestem po řadě kolizí, krizí, peripetií a katastrof. Třeba monologem jako měl k hlavní protagonistce Blaine v Pretty in pink (omlouvám se své BFF, že to zase cituju): „You told me you couldn't believe in someone who didn't believe in you. I believed in you, I always believed in you. I just didn't believe in me. I love you... Always." Já bych to teda trochu dovedla ad absurdum, protože na rozdíl od hlavní hrdinky bych se za ním nerozběhla ven, kde bychom se začali líbat, nejdřív bych se totiž pokoušela zapnout podprsenku, která se mi sama rozepnula během těch sladkých a dojemných slov (ona totiž věděla, že to chci).



            Nikdy jsem nečetla knihy Jane Austen a neviděla ani jednu verzi Pýchy a předsudku v televizi, ale stejně bych někdy chtěla žít v její viktoriánské Anglii,  protože mě zaujala idea „of a simpler world where love is straightforward and lasting." Svět, kde se ztratim v bouřce v lese, z kterého mě zachrání můj crush a společně odjedeme na jednom koni (doslova, žádná sexuální narážka) v doprovodu houslové a flétnové hudby (na zámek, kde pravděpodobně vypijeme hodně čaje, nebo co se tehdy ještě dělalo?).



            Nebo by stačilo odjet vstříc světu na sekačce na trávu se svym zahradníkem, jako to udělala Amanda Peterson ve filmu Láska není v ceně z roku 1987. Teď jsem se zarazila nad faktem, že většina mých oblíbených slaďáren je postavená na vztahu bohatýho kluka a chudý holky (nebo naopak), přitom já nejsem ani jedno. Jen v Austenlandu to je trochu víc meta.



            Ale docela bych ocenila, kdyby to celý nedopadlo jako postava Josepha Gordon-Levitta v 500 dní se Summer, kde celý jeho sladký romantický příběh skončí tak, že si s nim Zooey Deschanel trochu vytře zadek. A já nemám tolik bílých talířů, který bych vzteky mohla rozbíjet půl dne o kuchyňskou plotnu. A bohužel se tu muži nejmenujoou podle ročních období, abych si za Summer našla náhradu v podobě Autumna nebo Wintera (ale jak cool by bylo mít dvojčata, co se tak jmenujou?)



            Není to vlastně celý debilní, že ve skutečnym světě nedoprovází vypjaté a důležité momenty hudba? Třeba když nejste schopný dohrát jednu stolní hru a upadli do obří deprese a v tu chvíli by začal hrát Mad world od Garyho Julese. Nebo si představte, jak epickej by byl první kojtus s vaší soulmate v doprovodu Wicked game Chrise Isaaca, jako to bylo u Rachel a Rosse v už kultovní muzejní scéně. Co je vhodná píseň pro první pusu? A pro první sex (Sweet about me od Gabrielly Cilmi jsem už otestovala a jako dobrý, ale asi by se z jiný písně dalo vykřesat víc)?

Ať je aspoň jeden gif Friends related.


            Každopádně jak jsem včera psala, že randění o prázdninách není úplně košér nápad, beru to zpátky a v pondělí si vystřihnu menší date. Tak se pak ozvu, co  z toho bylo, pokud to teda ještě nezruším. Mám poslední dny nějak špatnou pleť.

středa 15. července 2015

Jak jsem si užívala prvních čtrnáct dní prázdnin

Už nikdy nebudu tvrdit, že budu aktivnější, co se psaní na blog týče. A blbne mi mezerník, sakra.

No, ráda bych řekla, že můj začátek prázdnin je zatím úplně nejlepší, jen samý spaní, jídlo, bazén, pití, ... Počkat! Přesně takhle to u mě zatím vypadá, WTF? Tak teda nevim, co mi vadí, ale pořád si připadám tak strašně neproduktivní a bez cíle (taky na to vypadám ve vytahanym triku Bambiriáda 2008 a polohou, ve který si každá z mých brad žije vlastním životem,který nemůžu ovlivnit). Zbytek rodiny odjel na kolo, což mi ale dalo krásnou příležitost po měsíci a něco napsat sem na blog.

            Před pár dny jsem se vrátila z pobytu na chatě s kamarádkami /kolegyněmi/sestrami/kvazip*čami a bylo to super! Navíc jsme naše přátelství dotáhly na novou úroveň na škále přátelství, kde:

1. stupeň: urážky a nadávky
2. stupeň: nevhodné sexuální narážky a intimní problémy
3. stupeň: fekální humor a komentáře k trávicímu procesu našich těl.

My jsme teď dokonce daleko za bodem tři, kde jakákoli absurdita a jakýkoli tabu pro nás není překážkou a dokážeme si o tom v posteli povídat celou noc.

            Po čtyřech nocích a šesti lahvích ferneta jsem se vrátila do rodného města s plánem, že dospím všechno, co jsem probděla za dosavadní život. Omyl! Místo toho jsem šla do hospody, kde jsem vypila čtyři piva a až následovně zjistila, že to byly dvanáctky a ne desítky. Byla jsem tak šokovaná, že jsem si musela dát ještě dva panáky zelený, abych se uklidnila, protože YOLO, right. A pak jsem se seznámila s mužem. V rodnym městě, kde jsem myslela, že všechny znám. Dva roky v Praze a jedna zoufalost za druhou a nakonec potkám někoho doma. Ne že by z toho něco bylo, ale z toho principu jsem pořád trochu zmatená.

            Další den, kdy jsem se probudila s multidimenziální bolestí hlavy, že jsem strávila ve sprše dvě hodiny, aby to aspoň trochu polevilo, jsem si řekla, že toho bylo už vážně dost a raději se zregeneruju před odjezdem do divočiny (na chatu, už zase). Ale ne, šla jsem na pivo. Přijdu brzo domů, she said, bude to jen na jedno, she said... Z jednoho piva bylo šest, a tak jsem si zase mohla užívat trapnost té chvíle, kde jsem si pod stolem psala smsky se svym kamarádem/bývalým dobrý kamarádky a nechala se od něj doprovodit domů, klasika a hlavně ranní facepalm zaručen.




            Přemýšlím, že bych začala zase randit (nejdřív jsem omylem napsala "rodit", hned by moje prázdniny vypadaly zajímavěji), protože jsem si vygumovala hlavu romantickými filmy Johna Hughese (sladký Andrew McCarthy v Pretty n pink bude mít mé srdce již navždy) a filmem Austenland z roku 2013, který si z románů Jane Austenové sice jen střílí, ale tamní "pan Darcy" v podání JJ Fielda možná nemá moje srdce navždy, ale zbytek těla určitě jo (v mym jazyce: 11/10 would bang immediately). Když se ale vrátim do reality, dojde mi,že to je vlastně teď v létě blbej nápad. A celkově možná taky.

            Už jsem sem psala, že můj crush mi řekl, že moje uši vypadají v pohodě? A že se na mě často kamarádek nepřímo ptá? Teda, on se vždycky, když s nima nejsem, zeptá: „Kde máte ostatní?" ale když tam jsem a chybí někdo jiný, tak se neptá nikdy. Takže je to jasný. #jemizasepatnáct


Jo a jen random dotaz. Chodily byste raději s kytaristou, týpkem, co pracuje v rádiu, nebo klukem, co je úplně jako váš bývalý, se kterým jste byly dva roky?

pondělí 8. června 2015

Jak jsem plácala pátý přes devátý

Aby tu aspoň něco bylo a já dala najevo, že žiju.

Tyjo, čekala jsem, že budu během zkoušek mnohem produktivnější, co se blogu týče. Kdybych na úkor toho teda vysedávala nad učením, to by bylo nádherný, jenže já raději sedím u Zaklínače 3 (= PC hra), který vyšel akorát na začátku zkouškovýho období. Takže vážně děkuju CD Projektu, že se mi kvůli jeho hře zhoršil průměr o víc jak 0,5. Vím, že po takový odmlce nebudou tenhle blog číst už ani moje nejlepší kamarádky, což trochu zamrzí, ale celý to tady existuje kvůli mně, ne kvůli nim, žejo. Ale jestli sem přece jen zabloudíte, vězte, že jednou za čas se tu určitě něco objeví, dokud nebudu vdaná, takže minimálně pět let máte co číst.

            Co se mého osobního (ne)milostného života týče, je to celý naprd. I když jsem sama ze svý vůle skončila s nesmyslnym randěním s lidmi, co by se dali ohodnotit jako 5/10 would bang if drunk, stejně jsem čekala, že se objeví aspoň jeden večer nějaká vzrušující věc, která obohatí mě a moje bytí (a tím i můj blog). Místo je to všechny suchý jak cesta a teď jsem chtěla dodat, že i já jsem suchá jak cesta, ale přece jen to čte aspoň moje BFF, a tak mi to nějak nejde přes pusu (vtip je v tom, že jsem to doplnila i tak, jak meta).

            Dny teď trávím (kromě hraní Zaklínače) posloucháním Fleet Foxes, Dry the River, Arcade Fire, Mumford & Sons a dalšími hipster skupinami, že se divim, že mi ještě nevyrostl plnovous a nezkazil se mi zrak a já tak nepotřebovala nosit brýle z transparentního materiálu, který jsou skvělý v tom, že se jejich odstín mění podle prostředí,v kterym zrovna jste (aluze na Kmeny, taky meta). Ale abych to hipsterství v sobě umrtvila, koupila jsem si lístek na Imagine Dragons, takže žiju mainstreamem.

            Taky jsem se rozhodla nežrat pořád čuňárny jak prase, což celkem držim, ale spotřeba alkoholu se možná i zvýšila, takže mi to je vlastně celý k ničemu. A nedávno jsem zjistila, že mi dělá problém spojit ruce za zády, což byla vždycky moje oblíbená činnost, tak jsem spadla do ohromný deprese, z který by mi pomohla čokoláda, ale já si radši dala cottage, takže aspoň za tohle bod pro mě. Skill spojení rukou jsem pak trénovala asi týden a už mi to zas jde, tak dobrý. Jinak bych se vážně zabila. Taky dělám hodně zeleninových polívek a proprvý v životě jsem se pokusila udělat vlastní svíčkovou na smetaně s karlovarskými knedlíky. To se mi sakra povedlo, takže nechápu, proč mě doprčic ještě nikdo nepožádal o ruku. Taky mám pocit, že se mi tim nežraním zvětšila prsa, což už zase s velikostí DD taková výhra není, ale třeba by to mohl někdo ocenit. Takže za to asi taky bod pro mě.


            Už dva měsíce tu mám rozepsaný jiný článek a doufám, že ho teď v červnu dopíšu. Taky bych si přála napsat zkoušku, z který jsem byla už jednou vyhozena (a to je jen za dva kredity), na obojí mám dost času, tak jsem na sebe zvědavá. Navíc jsem si dneska přivstala a jako důchodce se k ránu vydala do Lidlu a tam si koupila tyčovej mixér, takže si budu spíš hrát s nim a vymejšlet, jaký polívky se s jeho spoluprací dají udělat (na řadě je hráškovej krém). RIP.

Nenašla jsem žádný vhodný gif, tak sorráček. I když nevim, proč se omlouvám.


Kruci!

čtvrtek 14. května 2015

Jak mě (možná) čekala jubilejní desítka

Jako nechci se nějak chlubit, ale...

Včera mi díky intenzivnímu slunečnímu záření došla zajímavá věc: Můj příští sexuální partner bude číslo deset. Za šest let „zdravého“ „aktivního“ „sexuálního“ „života“ jsem přehnula už devět chudáků (může vůbec holka přehnout kluka?) a pokud můj příští sex nebude někdo, koho jsem už použila, můžu slavit výročí. Takže by ten kojtus měl sakra za něco stát a já bych si dvakrát rozmyslet, koho pustím na svou vyvýšenou palandu.

            Jenže já už jsem zase ve stavu, kdy bych zneužila všechno, co dýchá a aspoň nějakym způsobem připomíná muže (prostě v těch kalhotách něco musí bejt), takže klasicky nevím, co udělám, až (jestli) ty techtle mechtle (moc hraju The Sims 4) přijdou. Aby to neskončilo sexem na záchodech ve Vagonu, kde i zvratky vypadají čistě. A navíc jeden záchod nejde zamknout a druhý nemá kliku. Ale sexem na veřejnosti se ta desítka oslaví hezky, aspoň to bude zase něco novýho.

            Můj crush by si tu poctu určitě zasloužil, ale o tom si můžu nechat leda zdát. Navíc už mě  ta zamilovanost nějakou dobu přechází, dneska vedle mě chvíli seděl a já neměla potřebu čichat mu k vlasům. Ale jako upřímně, neřeknu ne.

            Navíc mě trápí, že jsem takovej kretén, co by tomu nešťastníkovi, co se opil tak, aby se mnou do postele vlezl, určitě řekla, že si může pogratulovat, protože se vešel do TOP 10 (i když bych část za TOP vůbec neoznačila) a chtěla si s ním plácnout. Myslíte, že to uslyší rád? Nebo si hned po tom půjde udělat test na pohlavní nemoci? Ale rozhodně by to bylo k nezaplacení.

            Taky mě chytá takovej pocit,  že by to už mohl být poslední člověk, s kterým kdy budu spát. A nemyslim to tak, že pak už mít sex nebudu, i když to je taky dost pravděpodobný. Spíš to myslim tak, že to je takový hezký číslo, kterým by se dotyčný mohl pyšnit, a už by se miloval jenom se mnou.



Když jsem měla intimní vztah s tolika muži, dělá to ze mě děvku? A vynuluje se to po desítce a budu zase panna? Kolik je přiměřený počet sexuálních partnerů? Dostanu bonusový body za to, že si pamatuju všechna jména? A že jsem skoro se všema z nich chodila?

            Jo a promiňte, že teď v psaní nejsem vůbec aktivní, není to ani tak o tom, že nemám o čem psát, spíš si na to nemůžu najít moc času. Ale budu se snažit to napravit, vždyť mě čeká jen zkoušový, že...


pondělí 20. dubna 2015

Jak se můj život nikam neubíral

Dnes jen krátké postesknutí.

Jdu vzdychat hned takhle na začátku. Achjo. Potřebuju si loknout piva, jinak tohle vážně nenapíšu. Achjo. Každopádně si chci postesknout nad jednou věcí (spoilerem je název tohoto příspěvku), v který se teď pár dní hrabu. Abych to dosadila do kontextu, LOL: V pátek jsem se po dlouhý době obtěžovala navštívit svůj rodný kraj, sešla se se čtyřma bývalýma spolužačkama a vyrazily jsme do klubu na Ladies night. Člověk by řekl, že to je akce, kde je nezdravě vysoká koncentrace forever alone dievek. Prdlajs. Měla jsem pocit, že z těch skoro sta přítomných dam tam jsme single přibližně čtyři. A těch čtyř dvě vypadaly na deset, takže je to omlouvá. Ale to jsem odbočila (som nespolehlivý vypravěč).

            Tři z mých kamarádek nezávisle na sobě oznámily, že se se svými drahými polovičkami stěhují k sobě. Jééé, to je tak krásný, to vám přeju. U jedný z nich to vážně chápu, s přítelem je šest let a už několikrát si stěžovala, že jsou na mrtvym bodě, ale na svatbu se necítí. Takže tohle je docela fajn řešení. Navíc je aspoň vidět, že i zadaný holky mají problémy, o kterých by mohly psát blog. Klidně i pět (viď, Emily?). U zbylých dvou kamarádek mi to možná přijde přece jen trochu hrr, ale proč ne, já bych svýho partnera nutila po třech měsících, ať se mnou žije (a proto jsem sama). Jen jsem tam najednou tak seděla, koukala do sklenice, jako kdybych na dně dychtivě hledala penis, a začala přemýšlet, kdy to budu já, kdo bude lidem kolem oznamovat, že se pohnul z místa a má bomba skvělý zprávy o svých životních rozhodnutích. Nemluvím teď vůbec jenom o partnerskym životě. Na Erasmus nejedu. Nikam se nestěhuju. Nový zvíře nemám. Mám fajn kamarády, fajn aktivity, fajn pivo, fajn, párty, fajn školu, fajn zdraví, ale z toho si nikdo na zadek nesedne.

„A co ty, u tebe je něco novýho?“
„No... Já se včera vylila a někde olizovala třicetiletýho, takže vlastně nic moc.“

            Další věc, co mě zahubí: Dnes si k nám sedl na obědě můj crush a padla nějaká neurčitá informace o jeho přítelkyni. Možná mluvil o bývalý, ale v jeho případě, to bude spíš nějaká nová supernádherná hipster vegetariánka, co hraje na klavír, po večerech si čte francouzské básně a o víkendech jezdí na koni. A to měl bejt stejně beznadějnej jako já. Takže i on se pohnul. A další můj sen se rozplynul. A to bychom přitom byli přenádherný macho pár. Proto jdu ve čtvrtek zase dělat ostudu někde v centru noční Prahy, ať můžu příště přispět něčím veselým.


Když mi dnes crush při lamentování na můj dosavadní život řekl, že nemám zoufat, že se vše v dobré obrátí, znamená to, že si mě chce vzít? A nejsem náhodou ještě dost mladá na životní změny? Proč se všichni hrnou do takových věcí? Vždyť jsme se nenarodili v roce 1985 třeba.

pátek 17. dubna 2015

Jak jsem líbala první českou větu

K roku 1057 přičtěte 928 let a získáte velmi důležité číslo, které se týká tohoto článku.

Jak často se vám stává, že sedíte v poledne v Loving hutu nebo jinym podniku, kde se obvykle přecpáváte do puknutí, koukáte střídavě do talíře a na kamarádku, smrdíte jako kanál a říkáte, co to sakra děláte se svym životem? O chvíli později sedíte ve vlaku, páchnete jako ponožky v polorozkladu, přejete si, abyste ten oběd radši vůbec nejedli a doufáte, že ten oběd necítí to samý k vám a nerozhodne se z vás uprchnout. A najednou máte nezdravě intimní vztah s Coca Colou. Komu to ještě nedošlo, mám zase kocovinu. A zase jsem byla ve Vagonu. A zase mám o čem psát.

            Po kýblu fernetu, lepkavym mojitu a nejhnusnějším pivu, co v Čechách máme (sorry Staropramene, ale kdyby v tobě plavaly vajgly, možná bys chutnal líp), jsem někde posbírala pár let ztracený sebevědomí a zaklepala na rameno mladíkovi (počkejte, až přijdete na to, proč je tohle označení celkem vtipný), který se mi líbil a který zrovna hodil čelíčko na stůl nedaleko nás (jo, ráda zneužívám opilý lidi). Kudrnatý vlasy, košile a sako, prostě takovej ten hispter profesorskej look, to bude někdo z fildy nebo FSV, do toho jdu (i v tom jsem se nakonec mýlila). Co můžeš ztratit, říkala jsem si a to samý mi našeptávala i kamarádka. Maximálně tě odmítne, nebo zjistíš, že je fakt mrtvej.

„Ahoj, nechceš vodu? Vypadáš, že bys ji celkem potřeboval."
„Ne dobrý, já si pro ni dojdu sám."

A odešel. Moje sebevědomí se opět rozpadlo a vytrácelo se v cigaretovym kouři, kterej ve Vagonu zřejmě nahrazuje kyslík. Chvíli jsem brečela kamarádce na rameni (nope), že jsem k ničemu a hnusná jak rektum a že miluju ten svůj školní crush a že nevim, co mám dělat. Jenže pak nastal zvrat a ten hipster se vrátil a sedl si k nám. Povídali jsme si a všechno bylo v pohodě.

            Zajímavý zjištění: 21 let vás donutí posunout věkovou hranici mužů, s kterými se ve víru tance líbáte (díky Lou Reedovi za Perfect Day). Ten mladík se totiž narodil někdy v roce 1985 (já myslela, že mu je maximálně 24, som se spletl), takže je jen o 20 let mladší než můj otec a náš věkový rozdíl je skoro 10 let. Já vím, já vím, není to tak hrozný, spousta holek v mym věku má i starší partnery, ale 30 let je prostě moc (brr, je to strašný i takhle napsaný). Moje vrchní hranice je zkrátka 26 let a nějak jsem neměla v plánu tu hranici posouvat. Teď už ji můžu zbourat úplně a začít si říkat sběratel starožitností.


Každopádně je fajn setkat se s člověkem, co potkal Cyrila a Metoděje, umí hlaholici, podílel se na psaní Proglasu, napsal bajku O lišce a džbánu, je autorem několika nejstarších českých glos, byl svědkem upálení Jana Husa, trollil český národ společně s Lindou a Hankou a nachomýtl se u revoluce (a nemyslim jen Sametovou). Škoda, že patří do generace seniorů, co neumí zacházet s mobilem, takže nemám jeho číslo. A všechny ty internety by určitě zakázal. Tak teď sedí v houpacím křesle a sleduje reprízu Riskuj na Telce. Ale díky němu se teď cítím kulturně obohacena a má mysl je čistší. Předávají sliny moudrost?

            Jako správný hipster mám stejně mít ráda retro a vintage, takže mi teď kamarádka může říkat mrduchtívá retropyče oprávněně. Jo a největší ultimate combo a fatality je fakt, že studoval Matfyz a VŠE, což studují moje poslední dvě známosti. Který jsem taky potkala ve Vagonu hodně opilá. Některý věci se holt nemění. Až na ta čísla teda. Poučim se někdy? LOL. Achjo.

            Jaký byl váš nejstarší úlovek? Je pro vás věk jen číslo? O kolik let musí být člověk starší, abyste s nim nechtěli nic mít ani po litrech alkoholu?

            Btw.: Právě jsem se po několika hodinách konečně viděla v zrcadle a vypadám jak mokrej mop, kterym se někdo snažil vytřít kamna. Takže si aspoň nemusim sypat popel na hlavu.

Nespoléhejte na svý nejlepší kamarádky. Rády vás nechají udělat nějaký faux pas a pak se vám budou smát do konce života.