středa 25. února 2015

Jak nastal nečekaný zvrat

Chtěla jsem to zveřejnit už včera, ale vzhledem k rázu minulýho příspěvku mi to přišlo až moc tragikomický. Taky se předem omlouvám, že tenhle příspěvek není moc koherentní. Ale jsem vážně zmatená.

Tak se mi stala neskutečně vtipná a neskutečně podivná věc. Že z toho rande asi nic nebude, jsem tušila, ale to, co se mi včera stalo, jsem fakt nečekala. Předem vás upozorňuju, že po přečtení tohoto příspěvku pravděpodobně budete na obrazovku koukat s otevřenou pusou a říkat si: „WTF?!"

            Pořád si nejsem jistá, co se to vlastně bylo, takže nevím, jak to mám podat. Věděla jsem, že se po tý schůzce může přihodit cokoli, nemusel se vůbec ozvat, mohl se ozvat a říct mi, že už se neozve, mohl mě znovu někam pozvat, mohl mě požádat o ruku,... Nic mě nepřekvapí, řekla jsem si. Omyl! Kolega ale udělal nejvíc psycho a zároveň nejvíc smooth věc na světě. Ozval se už pár hodin po rande, že to byl příjemný večer. OK, říkám si, byl no (něco podobnýho jsem mu i odepsala). Pak jsem začala přemýšlet nad tím, co "příjemný večer" znamená. Příjemný jakože dobrý, příjemný jakože dobrý, kdy to dáme znovu, nebo příjemný, ale tak bych to nechal a už neopakoval? Ráno se ukázalo, že to byl příjemný večer, jakože jsem psychopat a hulvát a fuck you!

            Brzo ráno, když jsem byla v polovičním komatu, mi přišla zpráva od něj. Nic špatnýho, prostě se ptal, jak to dneska jde, odepsala jsem mu, že ještě spím. A to jsem dělat asi neměla. Borec se chytl představy, že ležím v posteli a jelikož mu samota asi už leze na mozek (ještě aby ne, když je x měsíců na Lidé.cz), začal mi psát vážně divný věci. Teda, já nevím, na co jste zvyklý vy, když komunikujete s někým, koho jste viděli jednou pár hodin, ale já nejsem člověk, co s takovýma lidma hodlá provozovat sexting. Nejdřív jsem byla jen samý "ha ha ha", odrážela to tak nějak decentně, i když nevim, jestli se to "decentně" nějak dělat dá. Chlapec očividně potřeboval ráno fapovat, tak pokračoval dál, až mé původní rozpaky přešly v celkem slušnou nasranost a slušně a co nejvíc taktně jsem dotyčnému napsala, že na tohle nejsem a že som romantik, co spíš sní nejdřív o prvních pusách, než o ranním sexu (a když už o ranním sexu sním, rozhodně se o tom nehodlám s nikým bavit). „Okej," řekl mi, „jdeme fantazírovat o prvních pusách," což pořád bylo trochu ujetý, ale oproti jeho předchozím výstupům to byl med na duši. Pak napsal ještě něco málo a v pohodě. Já si v tu chvíli nějak všimla, že má na Lidech víc než jeden profil a z legrace se ho na to zeptala. A v tu chvíli se to stalo.

            Na chatu na FB se objevilo, že v téhle konverzaci nemůžu psát. Nejdřív jsem si myslela, že to nějakej bug, pak mi to ale došlo. Normálně mě blokoval. Psala jsem mu na Lidé, že chápu, jestli jsem se mu nezalíbila, ale že bych celkem brala nějaký fér jednání a poprosila ho, ať mi řekne, co se děje. V tu chvíli jsem byla zablokovaná i na Lidech. Na obou jeho profilech.

            Přemýšlím, jestli se to rande vůbec stalo. Nebo jestli to byl ten stejný člověk. Protože kluk, s kterým jsem se bavila osobně, byl nesmělý, milý, slušný, s Irvingem v ruce, zájmem o knihy a komixy, introvertní a nervózní. Kluk, s kterým jsem si psala druhý den ráno, byl oprsklej, nadrženej, vlezlej zmrd a když zjistil, že já tak perverzní nejsem, vyřešil to velmi, ale sakra velmi dospěle. A to je prosím o pět let starší než já. A zítra má narozeniny (což je informace k ničemu). Ale asi je fajn, že jsem na to, že je takovej divnej perverz, přišla už teď. Co by se stalo, kdybychom to dotáhli trochu dál, třeba na kojtus?  No 50 odstínů šedí hadr oproti tomu, to je jistý.


            Před chvíli jsem se znovu podívala na jeden z jeho profilů na Lidech, prý hledá slečnu do života. Tak to hodně štěstí, kamaráde, nezapomeň se jí zmínit, že jsi divnej. A že ses asi trochu upsal.


Je normální, aby chat takhle měnil charakter člověka? To na něm všichni získávají přehnanou sebedůvěru? Jak často se vás cizí člověk ptá na oblíbenou polohu? Jsem fail zase já, nebo to je tentokrát on? Každopádně asi nebyl košer nápad jít na rande přesně týden po tom, co jsem dostala košem (karma je svině). Ale pro velký úspěch a proto, abych měla o čem psát, jdu na další rande zase v úterý. A zase hned příští. Tentokrát ale s klukem, kterej je normální. Jen nemáme nic společnýho, LOL. Jo a taky tu mám zase jednu krásnou radu: Když vám někdo připadá divnej, blokněte si ho, jinak to udělá on a vy se budete cítit ještě nemožněji než obvykle. Jo a porno asi vymejvá mozky.

Za chvíli budu jak Halina Pawlowská, nejen svýma radama, ale taky bude stejně korpulentní (ciwe, teď jsem korektní, co?).

Jak jsem byla na rande

Tenhle příspěvek měl být zveřejněn až za dva dny, ale protože jsem plná dojmů a protože očekávám, že se z toho vyklube další fail, kterej vydá na další tři články, přeházela jsem program.


Tak abyste věděli, že jsem loser jen z 99,9% a občas o mě přece jen někdo okem zavadí, po hodinách škemrání a přemlouvání se mi povedlo vyprodukovat kladnou odpověď na otázku, zda nepůjdu na rande (LOL, tak takhle to fakt nebylo).  Nechci o dotyčném psát nic moc konkrétního, jen řeknu, že opravdu existuje, není slepý a hluchoněmý, není mu 40 a pravděpodobně nemá třetí bradavku (ale kdo ví). Celej den jsem kvůli tomu schýzovala a málem utekla z místa setkání, nakonec jsem ale zůstala. A jsem ráda.


Vlastně nevim, co mám napsat. Přesný přepis mých momentálních myšlenek vypadá nějak takhle: „Dgheuafbneofkohfwiubeqkjwdnpfdvnrlrgfsdfaavrfg." Trochu mě teď štve, že nejsem schopná toho radostnýho pocitu, který cítíte, když se něco vydaří. Protože jsem totální voser a moje koleno moudrosti mi říká, že z toho stejně nic nebude. Ale kdyby si přece jen vesmír, nebo Bůh, nebo ten, kdo řídí můj život (třeba jako když hrajete The Sims), řekl, že je čas, abych chvíli nebyla forever alone, vůbec bych se nezlobila. Páč to vážně bylo celkem v pohodě.

            Koncept "rande" mě štve. Vlastně se mi trochu příčí to tak nazývat a nejvíc mi vadí, když to slovo použije ten druhý. Cítím se vždycky pod tlakem, nevím jestli se mám těšit, bát se, neřešit to, každopádně vždy cítím celkem slušnou úzkost (všichni jste si teď, doufám, vybavili Gutfreundovu kubistickou sochu Úzkost, která můj pocit báječně definuje). Taky nevím, jak se na takových schůzkách mám chovat, já většinou ve vztahu tuhle část přeskakuju a rovnou začínám líbačkou v pochybnym podniku. To je prostě můj styl.

            Taky mě štve, že jsem byla celej den mimo domov, takže jsem byla rozmazaná, unavená, rozcuchaná a celkově zmačkaná jak hadr na podlahu v koupelně, takže jsem asi nemohla udělat úplně fajn první dojem, což trochu zamrzí, když vím, že já rozhodně sázet na druhý dojem nemůžu. Takže jestli si libujete v radách od člověka, co by radit neměl, vždycky si plánujte rande na den, kdy máte čas se sebou něco udělat.

            Ale co mě nejvíc trápilo, bylo to, že jsem neměla tušení, jak se s ním přivítat. Pusa na tvář, podání ruky, objetí, kývnutí, obyčejný pozdrav, nebo jako co, ty vole? Dav lidí a moje trochu zapikaná kamarádka, která si dotyčného nevšimla a když jsem ji po jeho příchodu odháněla, nechtěla jít pryč) to naštěstí vyřešily, tak ta chvíle po očním kontaktu a odkašlání vůbec nenastala a ani to nebylo trapný (možná pro kamarádku trochu jo). Pak jsme se vydali do kavárny, kde jsme nakonec strávili čtyři hodiny a nastala asi jen tři trapná ticha (kde seženu triko "Miluju introverty")? Ani jsem nemusela prolomit ledy nějakou nemístnou přisprostlou poznámkou, na který jsem obecně expert. Co mě ale překvapilo, byla moje potřeba pořád na něco sahat (ne na něj, LOL), tak jsem celou dobu chmatala po hrníčku, cukřence, nebo jsem prstem přejížděla sem a tam po stole. On zase úplně zmuchlal nabídku nápojů, hrál si se šňůrama od mikiny a pohazoval lžičkou. Moc jsme se na sebe nedívali, když jsme spolu mluvili, takže jsme vypadali jako dva uzlíčky nervů, co mají těsně před zhroucením. Neverbální komunikace se během těch pár hodin postupně měnila, nakonec jsme byli schopný se na sebe podívat (i když pohled na mě nemohla bejt žádná sláva).

            Probrali jsme všechna důležitá a vděčná témata, jako je škola, práce, vztah k alkoholu, rodina, přátelé, filmy, hudba, knihy (pořadí zcela náhodné...Teda asi). Ve všem jsme se víceméně shodli, zasmáli se a najednou bylo osm hodin a šli jsme domů. Každý k sobě. A teď nevím, jak s tím vším mám naložit. Asi nijak.

            Jak se chováte na prvním rande? Chodíte vůbec na rande? A co děláte pak? Čumíte každou chvíli na mobil nebo na FB, jestli vám napíše? Napíše vůbec? Co s životem?

úterý 24. února 2015

Jak jsem si nasadila laťku moc vysoko

Konečně jsem zjistila, kde je zakopanej pes! Není to v tom, že jsem nesnesitelná, nejsem nikdy ničí první volba, nejsem ve vztazích moc dobrá, nebo že jsem smolař (dobře, asi i na tomhle něco bude), je to všechno v mé nejlepší kamarádce. Nemyslím to tak, že jsem se do ní zamilovala a kvůli tomu sabotuji všechno, co dělám, ačkoli k ní samozřejmě chovám velmi silné city (to aby mě nezmlátila), ale je to člověk, se kterým trávím x hodin denně, vím, co od ní mám čekat, mluvíme spolu o všem, máme interní a často velmi nevhodné vtípky, podobnou mluvu, podobnou gestikulaci, občas jsme fakt jak jedna duše. Nikdy jsme se nepohádaly a nikdy si (doufám) nelezly na nervy. Také nás spojuje naše láska k pivu a důležité je zmínit, že ve vztazích je stejnej loser jako jsem já. Naši mě už podezřívají z toho, že ve skutečnosti chodím s ní, protože je fakt, že skoro o nikom jiném nemluvím, navíc naše fotky z párty občas bývají trochu za hranicí. A co teprve když u nás spí (žádný sexuální podtext)...

            Co chci ale v tomhle příspěvku říct: Zjistila jsem, že od svého partnera očekávám podobné věci jako od své nejlepší kamarádky. Vím, že partner a kamarádka jsou dvě různé věci a s každou se musí nakládat jinak. Ale nebylo by fajn, kdyby tyhle vztahy fungovaly stejně? Málokdy se stane, že se jednou probudíte a dojde vám, že už nechcete být ve styku se svým nejlepším kamarádem. Že se city změnily. Že chcete být BFF s někým jiným. Pravé přátelství vám vydrží do konce života, což teda vztah může taky, ale je to sakra složitější a míň pravděpodobný. Je to sex, co v tom dělá ten rozdíl?

            Říkám na rovinu, že kdyby moje nejlepší kamarádka byla kluk, nebo by moje orientace byla trochu jiná, už dávno ji zvu na rande. Už jen proto, že o mně ví skoro všechno, ví, jakej jsem debil a smolař a stejně mě nemá nerada (LOL, litotés) a je schopná se mnou trávit čas každý den. Navíc mi to je momentálně názorově, zájmově a povahově nejbližší člověk na světě a byla bych strašně ráda, kdyby i můj potenciální budoucí partner byl takový. Aspoň trochu. A říkám si, že kluk, který mi ji aspoň trochu nebude připomínat, bude mít asi smůlu. A pokud on nebude aspoň trochu tolerantní jako ona, bude to mít sakra těžký se mnou. Moje poslední známost se jí hodně podobala, možná proto to bylo tak super, vzpomínám si, jak jsem se jednou vyděsila, když jsem zjistila, že mají stejnou gestikulaci a stejně se tváří, když nad něčím přemýšlí. Dokonce používali stejná slova a měli stejné reakce na věci, co jsem jim vyprávěla. Jenže tady mi to, jak už víte, podělala hochova ex, která už je v tuhle chvíli zřejmě zase jeho současnou přítelkyní. A já mám zase "jen" svou nejlepší kamarádku, se kterou můžeme u piva společně nadávat, že jsme samy a že nás to štve, ale zároveň se nám nikdo nelíbí. Protože nikdo netrumfne nás dvě.


            Máte taky kamaráda, kvůli kterému rodiče pochybují o vaší orientaci? Který je tak super a tak spřízněná duše, že vám není nikdo jiný dost dobrej? Nebo mám jen já se svou "nejnejkou" (pekelný výraz, který jsem se naučila na jednom semináři na VŠ) nezdravý vztah a měla bych s tím něco dělat?


Omlouvám se svým dalším drahým kamarádkám, že tu na ně nepěju ódy, samozřejmě je taky miluju, jen jsou málo forever alone.

pondělí 23. února 2015

Jak jsem nesnášela bývalé přítelkyně

Nikdy jsem nepatřila mezi žárlivé přítelkyně, co si proklepnou každou bývalou přítelkyni svého stávajícího partnera. Vždy jsem věděla, že nějaké byly, většinou měla aspoň trochu tušení, co jsou zač a často znala důvod, proč to s nimi mému partnerovi nevyšlo. Navíc se mi na střední škole opakovaně stalo, že jsem byla první přítelkyní svého partnera, nebo měl přede mnou jen krátký vztah, kde toho moc nestihl (jako třeba kojtus, LOL), a tak jsem ani na co žárlit neměla. S nevěrou jsem do posledních pár dnů měla asi tolik zkušeností jako s řízením vzducholodě.

            Ve dvaceti letech se moje situace a můj přístup trochu změnily. Kluci, se kterými jsem se vídala a vídám, jsou většinou ještě o tři roky starší než já a nestalo by se mi, aby někdo z nich neměl přede mnou aspoň jeden vážný vztah. A jelikož se líbím jen exotům a exoti se líbí mně, ten vážný vztah neukončili oni, ale jejich tehdy drahé polovičky. Řeknete si, fajn, aspoň to jsou hodní kluci, láskyplní a věrní. A věrní sakra jsou. Ale ne vám.

            Že jsem fail, jsem nejednou zmínila, ale navíc jsem u sebe objevila geniální schopnost, kterou jen tak někdo nemá. Jsem magnet na bývalé přítelkyně. A nemyslím to tak, že se do mě zamilovávají ex mých kluků (kéž by), ale ty holky se prostě rozhodnou, že chtějí svou starou lásku zpět ve chvíli, kdy se stane láskou mojí. A je jedno, jestli to je měsíc od rozchodu, nebo půl roku. Vracejí se prostě ve chvíli, kdy vcházím do hry já. A to není fér.

            Chápu, že dotyčná nebude brát ohled na holku, která jí spí s bejvalym, mně samotné (by) to taky bylo jedno, ale kruciprdel, proč to ty holky dělají? Když se s někým rozejdu, tak jsem se s ním rozešla a když už bez něj vydržím sedm, osm měsíců, proč už bych bez něj nevydržela do konce života? Načasování těchto slečen je vůbec celkově bezvadný. Mlčky vyčkávají na moment, kdy si já řeknu, že mi je vlastně fajn, že toho kluka mám celkem ráda a že by z toho teda něco mohlo být. Přesně ten moment, kdy to ještě vůbec není láska jako trám, ale rozhodně mi není fuk, když to skončí. Kluk se pak musí rozhodnout mezi holkou, kterou x let miloval a holkou, se kterou to je super, ale ještě ji pravděpodobně nemiluje. A jak se rozhodne? No určitě ne pro mě.

            Stará láska asi opravdu nerezaví. A každý má asi opravdu svoji Robin Scherbatsky (fanoušci HIMYM rozumí). Když teď ale přemýšlím nad tím, kterého ze svých bývalých vzala zpátky, nenapadá mě ani jeden jediný. Nevím, jestli to tak mají všechny holky a přilézt za ex jako pes je nějaká klučičí vada, nebo jsem opravdu chodila jen se samýma volama, kteří mi začali neskutečně lézt na nervy, nebo mi naopak rozlámali srdce na tisíc kousků a já už bych jim stejně nikdy věřit nemohla.


            Každopádně vám nabízím své služby. Jestli máte bývalou partnerku a chcete, aby vás vzala zpátky, napište mi a stačí se se mnou tak tři týdny vídat. Pak od ní přijde sms, nebo zpráva na FB s pozváním na kafe, pak sex, pak svatba, dvě děti, dům a pes. A budete happy jak dva grepy. Nebudete to ode mě mít úplně zadarmo, ale berte v úvahu, co si já kvůli tomu pak vytrpím. A aspoň budu součástí vašeho krásného příběhu, jak jste poznali matku svých dětí. A já? Já budu sakra bohatá. Ale sama. A s lahví rumu. Divte se mi pak, že jsem paranoidní husa.


neděle 22. února 2015

Jak jsem se snažila seznámit

Když vyrůstáte v relativně malém městě, kde znáte celou svoji generaci, zjistíte, že seznamování rozhodně tak náročný není. Vy a vaši vrstevníci chodíte do maximálně do čtyř podniků, protože jich v dědině prostě víc nemáte. Výběr potenciálního partnera nebo partnerky je také slušně omezen, a tak se vám najednou může stát, že po jedné párty se uvrtáte do dvouletého vztahu (jako se to stalo před lety mně). Jenže pak přijedete do velkoměsta, v mém případě přímo do Prahy, kde neznáte vůbec nikoho a vůbec nic, váš poslední vztah se rozpadl před příjezdem na VŠ a vy jste najednou úplně sami a říkáte si, že by bylo fajn najít si někoho v novém městě. Ale jak a kde?!

            Někdy během letního semestru v prváku jsme se s kamarádkami potloukaly v nočních hodinách po Národní třídě, kde jsme z jednoho podniku zaslechly tóny Break on through od The Doors, tak jsme neváhaly a hned tam naběhly. Teď je tento podnik asi jediný místo, kam chodíme, když se nám nechce domů v deset. Navíc tam jsou vesměs lidé stejného věku a převládá mužské osazenstvo. Fajn místo, kde se seznámit... ALE! Potkala jsem tam už dva kluky (ne v jeden večer), s oběma si daný večer rozuměla, zatancovala si, s jedním proběhla i opilecká výměna slin ve stylu šestnáctiletý holky v disco klubu. V obou případech jsme si vyměnili kontakty a v obou případech se dotyční druhý den ozvali. S oběma jsem se nějaký krátký čas vídala (ne ve stejnou dobu samozřejmě) a bylo to v pohodě. Ale v obou případech přišel WTF moment, kdy jsem najednou byla zase klasicky forever alone z minuty na minutu (vizte předchozí příspěvek). Tyto dva faily mi vnukly myšlenku, že daný podnik asi nebude úplně košer, co se hledání trvalého vztahu týče.

            Kamarádka mi v této době nějak mimochodem řekla, že jedna její známá si našla přítele přes Lidé.cz. Docela mě to překvapilo, myslela jsem, že tahle stránka v podstatě umřela kvůli Facebooku, ale opak je pravdou. Stránka změnila design a vlastně celý koncept, je to teď v podstatě jen seznamka, kde listujete tunou fotek lidí, co jsou stejně zoufalí jako vy. A je jich tam sakra dost. Pokud se vám někdo zalíbí, můžete mu poslat krátkou zprávu a čekat, zda vás odmítne, nebo potvrdí vaši žádost. Výhoda je, že vás nikdo nemůže moc spamovat, všechny můžete blokovat kdykoli a už o nich nikdy neslyšet.

            Koncept, který mě zaujal, ale pouze ze začátku. Momentálně jsem odmítla 147 maníků, co mi žádost zaslali. Nechápejte mě zle, já nejsem moc vybíravá, vlastně jsem celkem dost skromná, ale většina žádostí se týká "diskrétních schůzek za finanční odměnu" (čtěte sex za prachy), svazování, účasti ve trojce, opečovávání nohou a chodidel, výměn nahých fotek a posílání spodního prádla. Jako WTF?! A když vám jednou za čas přijde žádost od někoho, kdo vypadá jako celkem milý a slušný kluk, většinou po potvrzení už nenapíše, nebo se z něj vyklube ještě větší magor než týpci, co vás chtějí "laskat na krčku". No prostě fuj. K osobnímu setkání jsem se ještě nikdy nedostala a vlastně jsem celkem ráda, protože by to bylo ještě trapnější, než moje komunikace s lidma, co náhodně potkám v baru.

            Kde se dá potkat někdo, kdo je v pohodě, věrný, zábavný a prostě fajn? Vážně se někdy někomu stalo, že byl osloven na autobusové zastávce, nebo v obchodním centru? Hádal se někdy někdo s někým v obchodě o poslední krabici mléka a byla z toho osudová láska? Má vůbec člověk šanci najít si někoho, když už není na střední škole?


Btw. Na tyhle gify z Přátel s zvykejte, zjistila jsem, že krásně vystihují můj život.

pátek 20. února 2015

Jak jsem se nechala odkopnout

Celkem nedávno jsem si musela projít celkem nepříjemnou situací, která v životě potkala snad každého a v mnoha případech ne jen jednou. Po celkem krátké, nicméně celkem fajn známosti přišel rozchod (vlastně se to tak pořádně nedá označit, přece jen jsme nebyli "exkluzivní", jak se občas trapně ne/říká, ale nechme to tak, abych se do toho moc nezamotala). Protože jsem celkem paranoidní a obecně chodící fail, co se vztahů týče (tzn. totální psychopat, jak mě označily kamarádky), s něčím takovým jsem dopředu počítala a dokonce se kamarádkou v osudný den vsadila o krásnou stovku, že dostanu košem. Navíc jsem získala možnost a čas promyslet si svoji reakci, až mi dotyčný oznámí, že jsem k ničemu a už mě nechce vidět. Napadlo mě x různých možností, jak se zachovat:

1) Prosím, neopouštěj mě

            Jo, mohla jsem se rozbrečet jako malá holka, křičet tolik, že by mi bylo na zvracení a prosit, aby mě neopustil, že ho miluju od první chvíle a nemůže bez něj žít. Bezva způsob, jak ztratit veškerou důstojnost, pokud mi vůbec ještě nějaká zbyla. Navíc bych celkem pobavila kolemjdoucí, protože správný rozchod se odehrává na tramvajové zastávce na Vltavské.

2) Mlčet znamená souhlas

            Jsem loser zvyklý na tyhle situace, připravená na vše, co se bude dít, stejně nic nezměním, tak proč se vůbec namáhat něco říkat a řešit, když můžu ušetřit čas a jít s holkami na pivo. Mlčky vyslechnu, co mi dotyčný chce říct, přikývnu, otočím se a prostě odejdu. Dosáhnu krásného WTF momentu, dotyčný se podrbe na hlavě a bude si říkat, co se právě stalo.

3) Krevní msta
            Vezmu si těžké boty, boxera, Molotov, palici, cokoli, co způsobí co největší bolest. Ať to hošánka bolí aspoň fyzicky! Od věci není ani strčit ho pod tramvaj nebo auto. Až budu ve vězení za vraždu, stejně si budu říkat:"Totally worth it!"

4) Jsme přece dospělí

            Vyslechnu si dotyčného, v klidu mu popíšu, jaký z toho mám pocit, pak si potřeseme rukou, popřejeme si vše nejlepší do života a odejdeme každý svou cestou. Jako bonus si ještě před tím můžeme zavzpomínat na staré časy, jak jsme se měli fajn a povzdychnout si, že vše je pomíjivé a my se chceme pohnout dál. Protože takhle to je strašně jednoduchý, i když jste totálně zhrzený.

5) I ain't even mad

            Tohle jsem ani nijak promyšlený neměla, každopádně to je to, co jsem ve skutečnosti udělala. Po všem známé vyřčené větě:"Musím ti něco říct," jsem se automaticky usmála, řekla, že to vím, dotyčného tím velice překvapila, ale nechala jsem ho mluvit dál. Jakmile mi oznámil, že udělal věc "neslučitelnou s naším vztahem" (tj. měl kojtus s bývalou přítelkyní, tj. píchal svou bejvalou), jsem se začala smát, poplácala se po rameni, vykřikla, že jsem měla pravdu a hned psala kamarádce, že mi dluží kilo. Nevěrník byl celkem zmatený, pak v podstatě mě prosil, ať ještě něco řeknu, ať ho mlátím, nadávám mu, cokoli. Ale já jen krčila ramenama, občas se začala smát, protože jsem v duchu litovala, že jsem se nevsadila o pět stovek, jako byl původní plán. Ještě víc jsem se trochu masochisticky smála tomu, že se mi dotyčný ani nemůže dívat do očí a ještě víc mě těšil fakt, že mu ty oči celkem slušně slzely. Teď lituju, že jsem si víc neužila jeho "walk of shame", když se ke mně blížil. Ke konci jsem teda už trollit přestala, trochu mu přece jen vynadala, zalitovala, že už se nebudeme vídat ani jako kamarádi, protože jsme přece jen měli hodně společného, a nasedla do tramvaje s pocitem "nailed it!" a odjela na Národku někam na pivo, kde mě kamarádky soucitně hladily po zádech, zatímco jsem dokola (podobně jako Ross v Přátelích) opakovala, že jsem v pohodě. A pravda je, že jsem vážně byla. A pořád jsem.


Bohužel nemám žádnou univerzální radu, jak tyhle situace zvládnout vždycky s každým. A i kdybych nějakou měla, byla by pravděpodobně dost mimo, ledaže...  Možná buďte stejně paranoidní krávy jako jsem já a nevěřte hned, že váš vztah nebude totální fail. Protože bude. A nebo se vlastně do žádného vztahu nepouštějte a buďte forever alone, sice vás to začne štvát, ale aspoň natrénujete pití piva, budete mít čas na školu, kamarády, práci, naučíte se háčkovat, znakovou řeč, napíšete knihu, začnete sportovat, vymalujete si byt, zahrajete si domino, nebo nahrajete pár písniček. Co vám taky zbude, když nebudete chtít myslet na to, jak zle vám z tý osamělosti je. LOL.