středa 25. února 2015

Jak jsem byla na rande

Tenhle příspěvek měl být zveřejněn až za dva dny, ale protože jsem plná dojmů a protože očekávám, že se z toho vyklube další fail, kterej vydá na další tři články, přeházela jsem program.


Tak abyste věděli, že jsem loser jen z 99,9% a občas o mě přece jen někdo okem zavadí, po hodinách škemrání a přemlouvání se mi povedlo vyprodukovat kladnou odpověď na otázku, zda nepůjdu na rande (LOL, tak takhle to fakt nebylo).  Nechci o dotyčném psát nic moc konkrétního, jen řeknu, že opravdu existuje, není slepý a hluchoněmý, není mu 40 a pravděpodobně nemá třetí bradavku (ale kdo ví). Celej den jsem kvůli tomu schýzovala a málem utekla z místa setkání, nakonec jsem ale zůstala. A jsem ráda.


Vlastně nevim, co mám napsat. Přesný přepis mých momentálních myšlenek vypadá nějak takhle: „Dgheuafbneofkohfwiubeqkjwdnpfdvnrlrgfsdfaavrfg." Trochu mě teď štve, že nejsem schopná toho radostnýho pocitu, který cítíte, když se něco vydaří. Protože jsem totální voser a moje koleno moudrosti mi říká, že z toho stejně nic nebude. Ale kdyby si přece jen vesmír, nebo Bůh, nebo ten, kdo řídí můj život (třeba jako když hrajete The Sims), řekl, že je čas, abych chvíli nebyla forever alone, vůbec bych se nezlobila. Páč to vážně bylo celkem v pohodě.

            Koncept "rande" mě štve. Vlastně se mi trochu příčí to tak nazývat a nejvíc mi vadí, když to slovo použije ten druhý. Cítím se vždycky pod tlakem, nevím jestli se mám těšit, bát se, neřešit to, každopádně vždy cítím celkem slušnou úzkost (všichni jste si teď, doufám, vybavili Gutfreundovu kubistickou sochu Úzkost, která můj pocit báječně definuje). Taky nevím, jak se na takových schůzkách mám chovat, já většinou ve vztahu tuhle část přeskakuju a rovnou začínám líbačkou v pochybnym podniku. To je prostě můj styl.

            Taky mě štve, že jsem byla celej den mimo domov, takže jsem byla rozmazaná, unavená, rozcuchaná a celkově zmačkaná jak hadr na podlahu v koupelně, takže jsem asi nemohla udělat úplně fajn první dojem, což trochu zamrzí, když vím, že já rozhodně sázet na druhý dojem nemůžu. Takže jestli si libujete v radách od člověka, co by radit neměl, vždycky si plánujte rande na den, kdy máte čas se sebou něco udělat.

            Ale co mě nejvíc trápilo, bylo to, že jsem neměla tušení, jak se s ním přivítat. Pusa na tvář, podání ruky, objetí, kývnutí, obyčejný pozdrav, nebo jako co, ty vole? Dav lidí a moje trochu zapikaná kamarádka, která si dotyčného nevšimla a když jsem ji po jeho příchodu odháněla, nechtěla jít pryč) to naštěstí vyřešily, tak ta chvíle po očním kontaktu a odkašlání vůbec nenastala a ani to nebylo trapný (možná pro kamarádku trochu jo). Pak jsme se vydali do kavárny, kde jsme nakonec strávili čtyři hodiny a nastala asi jen tři trapná ticha (kde seženu triko "Miluju introverty")? Ani jsem nemusela prolomit ledy nějakou nemístnou přisprostlou poznámkou, na který jsem obecně expert. Co mě ale překvapilo, byla moje potřeba pořád na něco sahat (ne na něj, LOL), tak jsem celou dobu chmatala po hrníčku, cukřence, nebo jsem prstem přejížděla sem a tam po stole. On zase úplně zmuchlal nabídku nápojů, hrál si se šňůrama od mikiny a pohazoval lžičkou. Moc jsme se na sebe nedívali, když jsme spolu mluvili, takže jsme vypadali jako dva uzlíčky nervů, co mají těsně před zhroucením. Neverbální komunikace se během těch pár hodin postupně měnila, nakonec jsme byli schopný se na sebe podívat (i když pohled na mě nemohla bejt žádná sláva).

            Probrali jsme všechna důležitá a vděčná témata, jako je škola, práce, vztah k alkoholu, rodina, přátelé, filmy, hudba, knihy (pořadí zcela náhodné...Teda asi). Ve všem jsme se víceméně shodli, zasmáli se a najednou bylo osm hodin a šli jsme domů. Každý k sobě. A teď nevím, jak s tím vším mám naložit. Asi nijak.

            Jak se chováte na prvním rande? Chodíte vůbec na rande? A co děláte pak? Čumíte každou chvíli na mobil nebo na FB, jestli vám napíše? Napíše vůbec? Co s životem?

3 komentáře:

  1. Ciwe, já asi nikdy na rande nebyla. Když nad tím tam přemýšlím, jsou někde nějaká pravidla? Jako za jak dlouho po randeti se můžeš tomu druhýmu ozvat? A jak daleko můžete zajít? Nebo nevím no... Vždycky jsem chodila "ven s kamarádem" a vracívala se s přítelem, jakože, no... :D Takhle nezávazně to neznám

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Třeba v HIMYM a jiných amerických seriálech pořád opakují, že se má čekat tři dny, ale pro mě jsou i tři hodiny moc pozdě. Stejně tak sex údajně přichází na rande třetím, ale tady asi záleží, koho zrovna vídáš. Však jo, koncept rande je blbost, lepší je tomu říkat "setkání s náhodnými lidmi".

      Vymazat
  2. Moje první rande, které jsem měla ještě v létě, bylo zároveň i mým posledním. Chápu, mám 180 cm a jsem tím pádem poměrně vysoká. Nemůžu za to, že si to ten o hlavu menší hobit rozmyslel. Stejně děkuji kamarádce, která byla tak diskrétní a řekla mi, že už mě nikdy nechce vidět. On přišel o super ženskou, jeho smůla, haha!

    - Promiň, jestli ti teď zaspamuju polovinu článků, žeru tě!
    Anna P.

    OdpovědětVymazat