úterý 31. března 2015

Jak jsem měla crush

Vzhůru do mladých let! Každý má právo řešit problém patnáctiletý holky.

Já vím, dlouho jsem nic nenapsala, moje začáteční pokusy napsat jeden článek denně jsou tu tam a nemyslete si, že to je proto, že nemám žádný fail v zásobě. I když březen moc zajímavýho nepřinesl, což uvidíte v měsíčním shrnutí, mám jich pořád dost, ale poslední dobou jsem značně neproduktivní, co se týče věcí, které aspoň trochu nepřipomínají vysledování jedné série nějakýho random seriálu za den. I když se konečně někam doplazim, mám většinou hlavu v oblacích.

            A když jsme u těch oblak, musím vám říct, proč se poslední dobou usmívám jako totální kretén kdykoli, když si myslim, že mě nikdo nevidí a nemám do čeho (nikoho, lol) píchnout. Kvůli báječným kamarádkám se mi po roce a půl povedlo zabouchnout do spolužáka, který mi do poslední doby byl docela ukradenej. Znáte to, když je na vás po dlouhý době osoba opačnýho pohlaví hrozně milá a vám z toho hned padají kalhotky k zemi? Ne?! No mně teda jo. A pěkně mě to štve.

            Po jednom testu se nám povedlo kolegu přimět jít s náma do hospody (ona to teda byla kavárna, ale měli jsme panáky a pivo) a když v jednu chvíli odešel na záchod, kamarádky se na mě sesypaly a ptaly se: „Tak co,kdy se dáte dohromady?" Nikdy. Teda proč si to myslely. On je taková moje nová soulmate, takže si vždycky hrozně notujeme, když se vidíme, je docela možný, že brzo si vzájemně budeme dokončovat výpovědi, děláme si legraci ze stejných věcí (dlouho jsem se tak nezasmála, i když ostatní mi říkají, že to vždycky fejkuju), citujeme stejný seriály a posloucháme stejnou hudbu. A libujeme si v jednom konkrétním alkoholu (kromě piva), takže kalhoty dolů!


            A kde je teda problém? Kromě toho, že jsem voser a často mívám blonďatý zkraty, je dotyčný úplně jiná liga. No vážně, na stupnici od 1 do 10 je on Matt Bomer, zatímco já budu spíš Steve Buscemi. Navíc se ukázalo, že je trochu beznadějný romantik jako já a znáte to, dva beznadějný jedinci spolu nemají naději už vůbec. A samozřejmě jeho dream girl bude někdo jako Megan Fox, což je celkem fér, ale pro mě sakra smůla.


Takže já si můžu užívat těch pár minut každý den, kdy se spolu smíchy válíme pod stolem, i když já bych pod nim radši dělala něco jinýho, lol. Taky žiju z náhodných doteků rukou, když oba ve stejnou chvíli zvedneme pití a ještě intenzivnějších letmých dotyků nohou, když sedíme vedle sebe u malýho stolu. A už jen z jeho pozdravu se mi rozepíná podprsenka. Navíc mi kouká do výstřihu a to se počítá! I když mi kamarádka říkala, že ona to dělala taky, protože se to nedá přehlídnout.

            Kamarádky taky tvrdí, že je blbost, aby se tak smál tomu,co říkám, kdybych já nebyla crush jeho (že jsem prostě vtipná, prý nepřipadá v úvahu), což by sice bylo nádherný, ale větší šance fakt je, že budu řídit tu vzducholoď. Ale aspoň mám na co myslet a na co se těšit, když se v tom nynějšim odpornym počasí rozhodnu přijít do školy. A taky mi to pomohlo přenést se přes všechny démony minulosti a už nemusim chodit na rande za každou cenu. A mám důvod se sebou něco dělat a nevypadat každý den jako bezdomovec. Takže mi to vlastně prospívá a mám se fajn.

            Co vaše platonické lásky? Povedlo se vám je někdy donutit, aby vás milovali taky? Nebo není naděje a zemřu sama (protože šance, že skončím s někym jinym, samozřejmě nepřichází v úvahu)?

„Crush - someone who increases your mental retardation."

pondělí 23. března 2015

Jak jsem „skajpovala"

Je jen jedna věc horší než první rande - videohovor na Skype.

Už si ten profil na Lidé.cz vážně musím zrušit. Kromě sta nechutných a divných žádostí mi přišla jedna od kluka, který nevypadal jako totální fail a očividně uměl trochu psát, navíc na profilu měl, že nemá rád lidi. Super,říkám si, máme něco společnýho, tak jsem to přijala. Pozvání na kafe už taky přišlo, i když zatím jen tak neurčitě a navíc si teď nejsem jistá, jestli k tomu vůbec někdy dojde. Každopádně, jak napovídá nadpis, jsem zažila nový level seznamování ve formě telefonátu přes Skype (taky jste si mysleli, že tahle aplikace zemřela, nebo jen já nejdu s dobou?)

            Vlastně se to nijak neliší od první schůzky, navíc si říkáte, že to je možná lepší, nemusíte nikam chodit, jen sedíte doma na křesle a v podstatě děláte to samý, co každý pondělní večer. Nízká kvalita webkamery navíc zamaskuje, že zrovna vypadáte jako vyhnilá brambora s kečupem. Ale ne, je to stejně awkward, jako kdybyste šli někam do centra do kavárny, možná trochu horší.

            Tak se mi povedlo s dotyčným komunikovat přesně jednu hodinu a dvacet čtyři minut, což je celkem solidní výsledek, když si uvědomim, kolikrát jsem chtěla kliknout na červený sluchátko. A teď k tomu, co bylo a nebylo špatně. Na začátku to bylo v pohodě, žádný trapný prolamování ledu, bavili jsme se, jako kdybychom se už dlouho znali. Pak jsem odhalila šokující věc - ten kluk je stejně zlý hovado jako jsem já. Představte si, že zavřete do jedný místnosti dva nejnesnesitelnější, nejironičtější, nejpohrdavější lidi na světě a nutíte je bavit se spolu hodinu a půl v kuse. Z týhle situace můžou vzejít jen dvě možnosti, buď se vzájemně pozabíjejí, nebo zažijou nejdivnější a zároveň nejhustší rage sex na světě. My bohužel neměli daleko do rvačky (i když rage sex přes net s cizím člověkem by všechno dostal na novou úroveň). Všechno, co se řeklo, bylo obráceno, překrouceno a přetočeno, každý vyřčený slovo získalo nový význam, každý povzdychnutí zahájilo hádku o tom, kdo z nás dvou je víc ufňukaná holka.


Každopádně se tu projevil můj masochismus, protože i když to bylo šílený a otravný, já se strašně dobře bavila. Dlouho jsem se nezasmála tolik nad vlastní blbostí a hlavně nad blbostí ostatních lidí. Kamarádce jsem pak psala, že s tímhle člověkem nikdy nikam nepůjdu, ale zároveň mám strašnou chuť se s ním sejít a poslouchat jeho kázání o tom, jak všechny holky vypadají na každý fotce jinak, že mě nejde vystalkovat na Facebooku, a proto jsem divná, že lidi v MHD jsou smradlaví dementi a tak dále.

            Jenže já jsem takovej fail, že jsem schopná se znechutit i člověku, kterej je mužská verze mě samotný. Nedivim se, já bych sama se sebou taky randit nechtěla. Hoch si šel dělat večeři a psát diplomku (btw. zase soukromá škola, proč?!) a já klasicky nevim, co mám dělat. Když řekl: „Tak zatím pá," ozve se? A chci, aby se ozval? Taky vás irituje rozloučení "pa"? Budu nad tim zase přemejšlet celej den? To radši píše diplomku, než aby urážel mě? Asi jo.

Jděte na Lidé.cz. Zažijete velká dobrodružství. A mně by mohli zaplatit za reklamu.

pátek 20. března 2015

Jak jsem byla na plese

Za případné chyby a překlepy se omlouvám, ale jsem momentálně trochu pod vlivem. Jak jinak.

Maturitní plesy na maloměstě nejsou ani omylem žádnou fancy a classy událostí, jak se občas snaží tvrdit vedení středních škol. Je to dobrý leda tak k tomu, aby se bez okolků vylili chlastuchtiví nezletilí prváci a bývalý absolventi si potykali s dříve nenáviděnými učiteli. Nikoho nesoudím, sama spadám do té druhé skupiny a před lety nebylo většího nezletilýho alkonadšence, než mě osobně. A to se vlastně nezměnilo ani na stará kolena.

            Na ples jsem vždycky chodila s jasným cílem, který se ale v průběhu let často měnil. V prváku jsem začínala s tím, že se hlavně nesmím ztrapnit před učitelským sborem. Hned první ples, na kterym jsem měla tu čest být, jsem totálně opilá řešila vztahový záležitosti se svým třídním a nadávala mu na svůj život. Protože nikdo nemá větší starosti, než patnáctiletá gymplačka, že ano.

            Jindy jsem si zase řekla, že se tam nesmim na veřejnosti nechutně líbat s nějakym klukem, což je překvapivě celkem náročná věc na splnění, protože není větší koncentrace vrstevníků opačnýho pohlaví, co jsou tak nametení, že ztratili veškerou soudnost, než právě na plese. A navíc jsou v obleku, ach jo. Takže asi ani nemusím říkat, jak to dopadlo.

            Jeden večer jsem měla takovej ten YOLO pocit a rozhodla se, že už na to kašlu a jediný, čeho se chci vyvarovat, je přizabití na jehlových podpatcích. Tehdy jsem spadla docela drsně ze schodů. Dvakrát. A to mě drželi dva kluci najednou. Tomu já říkám definice failu.

            Co se mi ale léta dařilo, bylo nezvracet. A byla jsem na to sakra hrdá. Jenže loni se mi povedlo být už před šerpováním maturantů totálně zmaštěná jak obal od tlačenky, navíc to bylo zásluhou asi pěti druhů alkoholu, takže to prostě nějak přijít muselo. Jediný, za co se můžu poplácat na rameni, je fakt, že jsem se aspoň trefila do záchodový mísy. Teda snad. Od týhle doby mi bratrovi kamarádi říkají buchta na plech 2014 a vzpomínají, jak mě tam viděli utíkat na záchod s rukama přes pusu a dvěma kamarádkama za mnou v těsnym závěsu.


            Celý tenhle příspěvek vyznívá tak, že se neumím vůbec chovat a na každý akci jsem opilý hovado. Ale když od patnácti let chodíte na pět/šest plesů za rok, všechny ty faily se nasčítají, i když nějaký ten ples přetrpíte úplně střízliví (a to se mi už taky stalo, no fakt). Co se vůbec dá jinak dělat na plese, pokud tam nechodíte v páru a nejste mistři světa ve společenských tancích? 


Jak vypadají vaše plesy a na kolik jich chodíte? A kolik si jich pamatujete?

Nikdy si nedávejte nesplnitelný cíle. Třeba jako že si na plese neroztrhnete silonky. To se vážně nedá dodržet.


čtvrtek 12. března 2015

Jak balím lidi

Jestli vám žádný z mých postupů nebude fungovat, je to tím, že je na hovno.

Celkem jsem přemýšlela o tom, jak se mi povedlo sbalit svý předchozí partnery a došla jsem k šokujícímu (nope) odhalení. Všechny si je získalo mé opilé já. Já jsem normálně velmi extrovertní a komunikativní člověk, takže moc nechápu sebe sama, že za střízliva se mi nepodařilo někoho oslnit (počkat, vlastně to chápu docela dobře). Ono to asi bude trochu daný místem, kde jsem každýho z nich potkala: klub, hospoda, festival, koncert, bar, ... Navíc si pak kvůli alkoholu často úplně nepamatuju, co konkrétně jsem řekla za nesmysl, který osobu opačnýho pohlaví přiměl políbit mě, nebo si aspoň vyměnit kontakt. Ale co mi v hlavě zůstalo, to fakt stojí za to.

            Vzpomínám si, jak se mi povedlo uhnat jeden můj dávný crush na celkem vtipnou a banální věc. Normálně jsme se bavili o škole, Praze a zájmech a chlapec (už nevím proč) pak pronesl pro mě již památnou větu: „Tyjo, já miluju lasagne," načež jsem vykřikla: „Panebože, já taky!" Podívali jsme se na sebe a začali se líbat. Takže lasagne zabírají. A když ne, tak kečup funguje spolehlivě.

            Srdce jinýho jsem si získala, když jsem přiznala, že jsem neuvěřitelnej grammar nazi (jo, je to tady hodně vidět v tý změti obecný češtiny). Takovou pusu, že jsem málem spadla na zem, jsem dlouho nezažila. Společná láska k Vypsaný fixe pak byla už jen třešničkou na dortu.

            Další chlapec byl asi očarován faktem, že jsem dcerou jeho učitele na střední škole. Vím, že když jsem mu to opilá řekla na jednom fesťáku, jeho přístup ke mně se hrozně změnil a naprosto překvapivě v dobrým slova smyslu. A jinej po mně šel vyloženě proto, že ho táta učil. Takže doporučuju být učitelský dítě.

            Fajn je mít kamarádku, která si ráda hraje na Amora a snaží se vám dohodit kdekoho. Takže se mi jednou opilý stalo, že mě líbal kluk, u kterýho si dodnes nepamatuju jméno, jen vím, že nejdřív balil právě tu kámošku, ale ta ho poslala za mnou. Takže cool je být až ta druhá a mít zadanou BFF, co je zároveň patologickej wingman.

            Někoho ohromí, když se strašně opijete a zvracíte přes zábradlí nedaleko klubu. Občas se najde kluk zachránce, který vám ochotně podrží vlasy, přinese vodu a doprovodí vás domů. Ráno se budete cítit jako kretén a tím získáte záminku, proč mu napsat. Pošlete mu omluvný vzkaz plný studu, poděkujete mu, že je anděl, pohoníte mu ego a za pár dní už honíte něco jinýho (LOL, já to napsat musela).

            Fajn věc jsou urážky. Celkem silná dávka ironie a sem tam nějaký ten trolling jsou bezvadná flirtovací metoda. Když vám kluk řekne, že chodí na soukromou VŠ, hezky se mu vysmějte a během večera mu ještě několikrát připomeňte, že je hroznej fail. Pokud vám nedá pěstí a bude se s váma bavit dál, máte ho v kapse a vezměte si ho. Pokud teda překousnete, že chodí na Unicorn College, hehe (no co, aspoň mají univerzitní prsten).

            A samozřejmě nezapomeňte opilý zapáleně hovořit o tom, jak hrajete počítačový hry. Jsme pořád ve věku, kdy kluci ve volných chvílích sedí u compu a prostě hrajou. Hodně. Když zjistí, že by mohli mít holku, co bude hrát s nima, nebo jim aspoň nebude nadávat, když místo smskování s ní hrotí LoL nebo WoW, či co se to teď hraje, můžou se podělat blahem.

            Jednoho týpka jsem získala svýma drunk macho narážkama. Začala jsem se rozčilovat, že seriál Hra o trůny je poslední dobou na prd, protože se do toho vložily feministky a z každý husy a pro příběh zbytečný krávy tam dělají emancipovanou silnou ženu s vlastními plány a myšlením. Takže hned po vstupu do baru zakřičte něco jako: „Ženy patří do kuchyně," a máte to v kapse.

            Na co balíte kluky vy? Máte oblíbenou balící hlášku a víte o ní, že funguje? Nebo se necítíte ještě tolik zoufalý, a tak jste pasivní a necháváte se dobývat?


Když někoho balíte pod vlivem, zkontrolujte, jestli je ve stejnym stavu jako vy.


středa 11. března 2015

Jak po světě běhali úchylové

Vím, že jsem dlouho nic nenapsala. Ale já jsem takovej fail, že poslední dobou nestíhám vlastní život. A to nic nedělám.

Tak jsem po nějaké době zabloudila zase na Lidé.cz a vůbec nic se tam nezměnilo. Navíc jsem na to nalákala jednu kamarádku, tak se poslední dny trumfujeme, kdo dostává úchylnější zprávy. Nechci týhle stránce nijak křivdit, určitě tam je spousta fajn lidí, co si jen chtějí popovídat, nebo měli ve vztazích smůlu a přestali čekat, až jim osudová láska spadne do klína (vůbec nemluvim o sobě, LOL). Ale co mi občas přijde za zprávu, je natolik vydatný, že okamžitě zapomenu na všechny ostatní kluky, kteří se neprojevili jako mrduchtivá hovada. Tady je jen drobná ochutnávka vzkazů, co občas najdu v poště (zbaveno pravopisných chyb):

„Láká mě být svázán od ženy."

„Ahoj,máš ráda perverz?"

„Touto cestou hledám dívku, která by přijala mé pozvání na večeři a poté noc strávenou na hotelovém pokoji. Obě strany mohou být spokojeny."

Hledám kočičku z Prahy která mi to občas udělá pusou v autě."

„Chtěla bych se s tebou pomazlit..." Jo, ten rod je správně.

„Ahoj, nehodil by se ti přivýdělek? Jde o sex."

„Nevyměníš pár nahých fotek?"

„Přivyděláváme si s kamarádkou na erotickém privátu v Praze Vinohradech. Sháníme spolehlivou kámošku na střídání."

„Ahoj, nechceš zkusit sex ve třech?"

„Laskal bych tě na krčku."

Ahoj nechceš si vydělat 2000,-? Klidně i opakovaně."

„Ahoj, neuraz se, jsi úžasná, nechtěla by ses zítra ráno sejít a trochu si přivydělat? Hezky bychom si užili sexík atd.? Můžeme diskrétně pravidelně."

Jako musim říct, že někteří pánové jsou vážně smooth a nebojí se toho. A fakt je, že kde jinde sehnat to, co chtějí, než na internetu. Ale jako WTF?! Většině takových mužů je navíc tak 35+, mají nagelovanej ten zbyteček vlasů,co jim zbyl na hlavě, na krku mají řetěz z "určitě" pravýho stříbra, rozhalenku a krokodýlí boty. A opraný džíny s dírama. A to se fakt nedá. Navíc si vzpomínám, jak mi na Lidech od jednoho takovýho individua přišel návrh na výměnu nahých fotek už někdy v roce 2009. A mně tehdy bylo 14 let. Což jsem pánovi slušně oznámila. A celkem ho vylekala. Hehe. Achjo.


Taky mě baví, jak mají někteří několik profilů. Asi se vždycky nechají odmítnout celým ženským osazenstvem Lidé.cz, tak si založí nový profil, vloží tam stejný fotky, připraví si stejný oplzlý řečí a zkoušejí to znova. Jako kdyby si mysleli, že se u některý něco změní. Nebo si říkají, že chyba určitě není v nich a v tom, že jsou nechutný, ale v ženských samotných.

            Dneska jsem si tam projížděla ty, co jsem někdy v minulosti odmítla, vždycky narazila na celkem mile vyhlížejícího kluka a nemohla si vzpomenout, proč jsem mu řekla ne. Pak jsem rozbalila chat a došlo mi to... „Bude sex?" Ne. Aspoň teda ne s tebou.

            Kdy dospěju do fáze, že budu cizim lidem nabízet peníze za to, aby se mnou měli sex? Jo a kdy se mi začnou líbit chlapi, kterým je 30+? Protože mi pořád přijdou moc staří.  A nikomu jinýmu se asi nelíbim. Jaká je vaše horní věková hranice u partnera? Nebo berete, co se nabízí a je jedno, jak vyčichlý to je? Jo a ještě jedna otázka mimo: Taky si berete hezký spodní prádlo už na úplně první rande, protože co kdyby náhodou...?

Vzdejte seznamky, radši se pořádně najezte. Jídlo vám lásku nenahradí, jídlo ji trumfne na plný čáře.

neděle 8. března 2015

Jak spolehlivě poznáte, že jsem po rozchodu

Měla bych radši dělat referát, ale už teď vím, že jsem v háji, tak jsem skončila hned po napsání nadpisu.


Vypozorovala jsem na sobě jednu věc. Už od patnácti let mám stejný schéma, co se týká chování během pár týdnů po rozchodu a je jedno, jak dlouho ten vztah trval a kdo to ukončil. Pak přijdu do společnosti lidí, co mě dlouho neviděli a někdo okamžitě hlásí: „Ty seš zas po rozchodu, co?" A to jsem jim nemusela vůbec nic říct. Tady je seznam pár základních znaků:

1) Vlasy

            Nevím, čím to je, ale vždycky (sakra vždycky) mi v hlavě něco přeskočí a já prostě musim změnit barvu nebo haircut. YOLO, right? Z dlouhých blond vlasů jsem přešla na světle hnědou, tmavě hnědou, tmavě hnědý mikádo, zrzavý mikádo, dlouhý zrzavý vlasy, blond vlasy s patkou, středně dlouhý hnědý vlasy s patkou, středně dlouhý zrzavý vlasy s patkou, modrý prameny ve vlasech, růžovej melír. Divim se, že jsou moje vlasy ještě schopný růst.

2) Jsem mnohem aktivnější

            S nabytím svobody a získáním spousty volnýho času se rozšiřuje můj seznam zálib. Začínám cvičit, chodím na koncerty, dobrovolný přednášky, divadelní představení, píšu na blog, maluju, hraju hry, ... Hlavně abych se necejtila mizerně, že nikoho nemám.

3) Mám víc peněz

            Vztahy se sakra prodraží, i když jste holka. Pokud nejste s partnerem líný lemry, co jsou celý dny zavřený doma a koukají na filmy (if you know what I mean), skoro všechny vaše společný aktivity budou něco stát. Obzvlášť pokud žijete v Praze.

4) Jsem hezčí

            Tohle je u mě docela paradox, ale já o sebe víc dbám, když nikoho nemám! Asi to je proto, abych se někomu líbila. S klukem se snažim jen pár dní, aby hned na prvnim rande nezjistil, že jsem ohavnej voser,). Ono se pak ukáže, že mu to stejně nevadí a já se přestanu snažit. A na ulici si chodim, jak chci, protože se nikomu jinýmu líbit nemusim. Pak jsem zase sama, přijdu za kamarádkama na oběd a po sto letech od jedný z nich uslyšim: „Tobě to dneska nějak sluší," naprosto překvapenym tónem. A to nejsou náhody.

5) Víc piju

            Jako jo no. Je to smutný vzhledem k tomu, kolik jsem toho schopná vypít, když je všechno v pohodě. O mně a alkoholu už tu samostatný článek byl a brzo přijde další, tak to tady radši rozmazávat nebudu.

6) Víc se směju

            Tohle je asi taky trochu divný a asi to dělám proto, abych před sebou a před ostatními skryla, že nejsem úplně v pohodě. A nejvíc se směju, když přijdu pár minut po rozchodu do hospody, kde zrovna obsluhuje kamarádka mýho bývalýho (to se mi fakt stalo). Tam se můžu smíchy posrat, abych před ní nevypadala jak hromádka neštěstí. A taky proto, aby mu pak mohla říct: „Vy jste se včera rozešli?! Ona byla teda pak u nás a vypadala docela dost v pohodě."

7) Kouřím

            I kdybych se nedotkla cigarety rok, takhle si krabičku koupim hned ten den, co dostanu/dám košem. Prostě to tak je, nevim, proč to dělám, štve mě to, ale asi to už takhle budu dělat pořád. A už se odteď radši ani neobtěžuju tvrdit, že to je jen jednou. Vždycky mě to po nějaký době přejde, ale potřebuju na to prostěčas. Stejně se s nikym líbat v nejbližší době nebudu, tak smrdět můžu. A i kdybych se s někym líbala, bude to pravděpodobně s nějakym nametenym týpkem ve Vagonu, co bude stejně smrdět víc než já.


Snad mě ale momentálně žádnej break-up nečeká, nerada bych totiž měnila účes, když je teď tak vydařenej, LOL. Máte taky nějakou porozchodovou rutinu, nebo u vás záleží na okolnostech? A nebo patříte mezi ty, co pár dní brečí v posteli, cpou se čokoládou a tím to končí? Jo a prosím, zvykejte si, že víkendy budou častěji bez článků, snažím se i o to mít nějakej život. Občas.

Dala bych vám nějakou radu, ale jdu si radši zakouřit, tak třeba příště.

středa 4. března 2015

Jak jsem byla na rande #2

Asi z randících úterků udělám tradici. I když to je nanic den.

Tak mám za sebou další setkání s náhodným cizím člověkem. Bylo to fajn, ale tentokrát raději nebudu nic zakřikávat a budu mlčky doufat, že se z něj nevyklube úchyl, nebo se zítra nevrátí ke svý bývalý holce. I když by to tentokrát možná zas tolik nevadilo. Asi.

            Líbí se mi, jak je s každým klukem rande úplně jiný. S jedním jdete rovnou do hospody, s druhým na svařák na Staromák, se třetím na kafe atd. Dneska jsem se ale překonala a zažila hardcore turistiku (LOL, nope) a odjela se svým doprovodem až někam do Dejvic a ještě dál někam na kopec, kde najednou nebyla Praha, ale jen stromy, tráva a psi. A bylo to tam moc hezký. Očividně tenhle nápad měla spousta možná budoucích párů, protože jsme takových dvojic míjeli asi dvanáct. Ono to asi pro kluky má kouzlo, hezký počasí, hezkej výhled, hezká holka (zdravá dávka sebevědomí), navíc tam je klid a můžete si v klidu povídat, nepřeřváváte se a neinhalujete smradlavé cosi, co se line celou Prahou.

            Musím se pochválit a zpětně chválím i toho hocha, co si se mnou vyšel, protože nenastalo ani jedno trapné ticho. Pravda je, že s tímhle klukem komunikuju už dva měsíce, takže naše setkání nebylo úplně rozpačitý a měla jsem pocit, že už ho prostě znám. O to víc jsem byla překvapená, že se máme o čem bavit, člověk by řekl, že jsme všechna základní banální témata probrali dřív a komunikace tak bude váznout. Fakt je, že já jsem schopná mluvit tři hodiny o jednom šutru, co se válí někde támhle na zemi, takže se málokdy stane, že jediný, co se dá uslyšet, je cvrlikání cvrčků. Kolega je prý celkem introvert (jo, já vím, už zase, není to nějaká dokázaná úchylka?), ale naštěstí se to tentokrát moc neprojevilo. Takže +5 bodů za to.


            Vážně smutný (a už jsem to jednou psala) je, že fakt nemáme moc společnýho. Jako jo, řeč teď nestála, ale jde spíš o povahu a životní přístup. Na vztah extrovert x introvert jsem už zvyklá, vlastně si v tom celkem libuju, ale jsou věci, který by v budoucnu asi mohly celkem vadit oběma stranám. Já jsem člověk naprosto pohlcený velkoměstem, on miluje klid vesnice. Já jsem párty magor, on moc nikam nechodí. Já nejezdím domů za rodiči skoro vůbec, on tam je pořád. On je puntičkář, já jsem chaos. On má v Praze brusle, já je mám doma (největší fail a rozdíl roku). Takže mi řekněte, jak hodně se ty protiklady přitahují,  protože jestli hodně, tak jsem si našla manžela. No ale co je největší provar a co vydejchávám ještě teď... ON NEPIJE PIVO! Normálně, jemu nechutná pivo! To vážně existuje muž, co nemá rád pivo? Som naprosto šokovaný. Kdyby věděl, kolik jsem já schopná dát za večer, asi by byl celkem... Zhrozen? Zhnusen? Vážně jsem se před ním cítila míň jako holka... Pivo?!


Ale krásný je, že mě doprovodil až skoro k nám, i když to bylo na úplně opačnou stranu, než on bydlí. A byl překvapen, že to někteří nedělají. +5 bodů. Takže si vezměte příklad, pánové! Ale, prosím, pivo pijte. Jen nemám takovej ten fajn naplněnej pocit, jako po prvních schůzkách mívám, což mě štve, protože jsem na pozvání od tohohle kluka čekala dva měsíce a pak to ještě týdny odsouvala kvůli svý zaneprázdněnosti. Bylo to vážně milý a příjemný, ale... Kdyby aspoň to pivo pil (stále jsem v šoku). Tak z toho možná nic nebude. Možná jsem vážně rozbitá. Ale zkusím tomu dát druhou šanci. A uvidim. Dokážete si představit být s někým, s kým vás pojí jen dvě, tři záliby a to je všechno? Jo a existujou ještě nějaký kluci extroverti? To jsou všichni jen ve Vagonu?

Nikdy nechoďte na dlouhý procházky, když máte sedřený nohy z plesu. Každý krok pro vás bude utrpení a druhý den nebudete moct chodit vůbec.

PIVO????!!!!

úterý 3. března 2015

Jak jsem se mýlila

Dnešní příspěvek bude trochu kratší, delší a vydatnější bude až ten příští (jestli čtete pozorně tento blog a víte, co je dnes za den, musí vám dojít, čeho se bude týkat)

Pamatujete si, jak jsem v jednom ze svých článků prskala nad tím, že se dnes už nestane, aby vás cizí kluk oslovil v obchodě, nebo na zastávce tramvaje? Tak vše je jinak a já se omlouvám americkým seriálům, že jsem jim nevěřila. A také se omlouvám jedné čtenářce tohoto blogu, která se o podobné situaci zmiňovala v komentáři. Protože se tahle celkem vzácná věc stala i mně.


Čekala jsem u Národního divadla na tramvaj, po celkem hloupym dnu ve škole jsem navíc byla zmuchlaná jak hadr a jediný na co jsem myslela, byly moje kalhoty od pyžama, do kterých jsem se chtěla nasoukat hned, jak dorazím domů. V tu chvíli jsem si všimla, že se ke mně blíží nějaká osoba, co nevypadala jako nějaká pochybná bytost, co škemrá o peníze nebo cigarety. Byl to normálně vypadající kluk (pravděpodobně napůl Asiat, ale to není důležitý, nediskriminujeme) a v černym kabátu, batohem a sluchátky pověšenými na krku. Postavil se vedle mně a něco pronesl, tak jsem neochotně sundala sluchátka z hlavy a nějak počítala s tim, že se mně bude ptát na cestu, protože to je turista (dělá to ze mě rasistu?). Odehrálo se něco trochu jinýho:

„Ahoj, kdo jsi?"
*můj tázavý a nechápavý pohled*
„Tyjo, mně jsi byla sympatická, tak jsem tě chtěl oslovit."
„Aha... To je milý."
„A všiml jsem si tvých sluchátek, tak jsem si říkal, že bychom mohli mít něco společnýho."
*moje zmatené rozhlédnutí po všech lidech kolem, kteří měli taky sluchátka*

(…)

            Bavili jsme se spolu ještě tak tři minuty, dokud nepřijela moje tramvaj. Řekla jsem mu, že mě těšilo, nastoupila a odjela. Jestli si teď říkáte, že jsem debil, že jsem mu ani nedala kontakt, tak asi ani nejsem. Bohužel mě tento náhodný mladík neočaroval a nebudu mít cool příběh o tom, jak jsem svého manžela potkala na zastávce, každopádně jsem polichocena a děkuji záhadnému cizinci za zvýšení mého sebevědomí. A doufám, že to bude takhle zkoušet dál, protože to chce sakra odvahu. Jen příště nesmí narazit na takovýho kreténa, jako jsem já.

pondělí 2. března 2015

Jak mi lidé mizeli ze života

Tento příspěvek je patetickým failem, takže pokud jste se sem dnes přišli zasmát, asi vás zklamu. Teda, pokud se rádi smějete smutným věcem, tak čtěte směle dál. Já bych se tomu asi taky smála.

Nějak mě přepadla melancholická nálada a začala jsem vzpomínat na ty, se kterýma jsem se z různých důvodů přestala scházet. Zaměřila jsem se hlavně na svý bývalý partnery, protože je fakt, že se až na výjimky ani s jedním nevídám a když je někde potkám, zmůžu se maximálně na pozdrav a krátký dialog o banálních věcech jako je studium, práce a počasí. Je to o to smutnější, když si vzpomenu, co jsme dřív společně zažívali, jak jsme k sobě měli blízko a co všechno jsme o sobě věděli. Že rozchody smrdí, ví každej, ale často smrdí i roky potom. A když si smažete z Facebooku kluka, se kterým jste byli půl roku ve svých patnácti a byla to vaše první velká láska, už to je definitivní konec a už si ani nemusíte pamatovat jeho jméno, I guess (protože co není na FB, to neexistuje ani v reálným světe, že). To jméno třeba vážně jednou zapomenu, stejně tak datum narození, dobu vztahu, jakej byl sex apod., ale vím, že existuje alespoň jedna drobná blbost, kterou budu mít pořád uloženou v paměti a díky který si vzpomenu, že tenhle v budoucnu random člověk (tenhle slovosled je best in the west), byl kdysi moje láska.


Jen namátkově: Jeden můj kluk měl úžasnej melodickej smích, u druhýho jsem milovala vůni jeho flanelovejch košil, jinej měl perfektní hudební vkus shodný s mým, s dalším jsem poslouchala Walking on a dream od Empire of the sun na lavičce v parku u nás v dědině. S tímhle jsem ruku v ruce roznášela reklamní letáky po jeho vesnici a s támhletím jsem volala přes Skype a hrála World of Warcraft. Tenhle měl rád projížďky autem na cizí hezký místa, tamten psal "vy" s měkkym i (což je teda spíš na přes držku). Poslední mě drbal za uchem, když jsem řekla nebo udělala nějakou blbost. Každej byl úplně jinej, s každým to dopadlo tak všelijak a i když jsem většinu z nich dlouho nesnášela, teď si stejně vzpomenu spíš na to hezký (a to se prý to špatný se pamatuje mnohem líp), ačkoli to jsou takovýhle prkotiny, protože jsem je všechny přece jen měla aspoň krátkou chvíli ráda.

            Tyhle prkotiny totiž byly to "něco jenom naše" a nikdo nám to nevezme. I když jsem podobnou věc pak dělala s někým jiným, stejně to nebylo prostě ono. A teď už to je stejně jedno, protože všechny tyhle lásky skončily a postupně mizely z mýho života. A to je pěkně na prd. Ne že bych chtěla s bývalým dál hrát WoW, nebo se nechat drbat za uchem od kluka, co mě podváděl, ale vadí mi ta cizost, ke který po rozchodu dochází. Jo, můžete s ex zůstat dobrými přáteli, ale přiznejme si, už to prostě nikdy nebude ono. A tyhle věci si pak můžete už jen pateticky opakovat v duchu, v extrémních případech si budete hrát na Teda Mosbyho a vyprávět svým dětem příběh, jak vás před setkáním s životní láskou přehnul kdekdo.

            Lidi jsou divný. A vztahy s lidma ještě divnější. A připomeňte mi, prosím, proč pořád toužím po tom být s někym, když to stejně jen všechno komplikuje. A když se to třeba zase podělá, což je v mym případě až moc pravděpodobný, získám jen další stín minulosti, který postupně zmizí úplně (a ne jen z Facebooku). Vzpomínáte občas taky na svý starý lásky? Patříte mezi ty, co si vybaví jen ty blbý chvíle a těžce pátrají v paměti, aby  vyhrabali nějakou hezkou? Nebo je tahle nostalgie něco, co funguje jen u mě a řadí se tak mezi moje faily?

Važte si každý blbosti, kterou máte na svém partnerovi rádi. Možná to bude to jediný, co vám po něm zbude (ale nechci strašit).

neděle 1. března 2015

Jak jsem se stala alkoholikem

Tímto příspěvkem nechci nikoho navádět k nadměrné konzumaci alkoholu. Děti, nepijte, skončíte jako já. A to nechcete.

Už nikdy nebudu věřit těm, co budou tvrdit, že pitím se nikdy nic nevyřeší. Protože vyřeší. A někdy sakra dobře. Nebudu vám lhát, od konce ledna do poloviny února jsem měla vážně náročný dny. Poslední zkoušku jsem splnila 22. ledna a najednou jsem měla nějak moc volnýho času. Skoro nikdo jiný ještě zkouškový neukončil, tak se mě, osamělýho chudáka, neměl kdo ujmout.   Říkala jsem si, že aspoň toho hodně přečtu, namaluju, vytvořím a vynaleznu. Omyl. Drželo se mě to ani ne týden, pak jsem udělala chybu a přemluvila kamarádku (dobře, zas tolik jsem škemrat nemusela), co zrovna byla v Praze, ať se mnou jde na pivo.

            Sešly jsme se asi v pět odpoledne a šly do jednoho podniku poblíž Václaváku, kde jsme daly dvě piva, pak jsme si řekly, že z toho kouře kolem (musely jsme se mačkat v maličké kuřácké místnosti) stejně smrdíme jak kanál a že to pivo není moc dobrý, tak se přesuneme do jiné hospody. Moc si nevzpomínám, kde jsme přesně seděly, co jsme tam dělaly, jestli jsme i jedly nebo něco, každopádně jsme do sebe obě naklopily další čtyři piva, kolem půlnoci jsme v sobě tím pádem měly šest piv. Šest posranejch piv. Jestli vám to přijde málo, tak jste asi kluci, nebo očividně pijete jinou ligu, ale já jsem ještě v lednu byla člověk, co když si dal piva čtyři, byl servanej jak rybíz. Navíc kolem toho pátýho, šestýho piva na mě i na mou BFF padly celkem solidní deprese, že jsme osamělý a nemožný. Takže jsme tam najednou seděly, obličeje schovaný v rukách a žal se topil v pivu. A soudnost taky.

            Protože aby toho nebylo málo, přesunuly jsme do klubu na Národní třídě a tam jsem nějakým záhadným způsobem do sebe kopla ještě dva půllitry hnusnýho Staropramenu (kamarádka dala už "jen" jeden). „Proč?!" říkala jsem si. Najednou jsem poskakovala, spíš přímo lítala na parketu, a líbala se s nějakým klukem. Z toho kluka se později vyklubala jedna z mých nejlepších známostí, co jsem za poslední dobu měla, a i když dopadla neslavně, chvíli jsem aspoň nekňučela, že jsem nanic. A bez alkoholu bych nedostala odvahu vůbec na parket přijít. A mluvit tam s někym. A tancovat. A líbat se. A to platí pro všechny večery, ne jen tenhle. Takže děkuju, děkuju pivu za dodávání potřebné sebedůvěry.

            S tím klukem jsem se pak vídala skoro každý den a každý den jsme spolu skončili na pivu. Najednou pro mě pět piv nebyl žádný problém, navíc byl pak každý večer mnohem zábavnější. Takže opět děkuji pivu, tentokrát za pěkná rande.

            Když se mi po krátké době povedlo být zase forever alone, chodily jsme s BFF na pivo, kde jsme opět nadávaly na svou NŽS (náročnou životní situaci) a zapíjely ji, takže díky pivu za utužování přátelství a splachování žalu.


            Aby se to pivo necítilo příliš důležitě, před pár dny jsme vypily lahev zetka a dvě lahve vína na akci, na které jsme tu důstojnost asi ztrácet neměly, ale teď už je pozdě zachránit to anyway. Kromě toho se nám přihodily vážně zvláštní věci, o kterých se tu zřejmě rozepíšu někdy jindy. Takže děkuji i jinému alkoholu za jeden z nejdivnějších večerů vůbec. A taky za to, že si toho moc nepamatuju. A co si nepamatuju, to se nestalo (další problem solved).


Čím dál častěji se přistihnu, jak přemýšlím nad tím, kdy zase posbírám pár kamarádů a půjdeme do hospody. Někde jsem četla, že alkoholikem je každý, kdo konzumuje alkohol za účelem získání stavu opilosti. Aha. V tom případě se půjdu brzo léčit. Jenže bych zase neměla co psát sem. Protože jen jedna moje celkem super historka vznikla, když jsme jedly salát (true story). Jaký je váš vztah k alkoholu a kolik toho týdně vypijete? A jak se potom chováte? Každopádně to nepřehánějte, prosím. Chlast dokáže udělat hodně věcí, často hraje ve váš prospěch, ale až se jednou ráno probudíte na vlakáči v Ostravě bez peněz, dokladů a kalhot, asi si neřeknete: „Hej, včera dobrá párty, ty vole," a nepůjdete do nádražky na další pivo.

Pijte s mírou. A když Míra nebude moct, můžete napsat mně.

Jak jsem rekapitulovala měsíc únor

Protože je dnes 1. března, přišel čas shrnout a připomenout, co všechno se mi minulý měsíc podělalo (případně i povedlo).  Také se omlouvám, že se tu dva dny nic neobjevilo, ale ještě nejsem ultimate blogger, a tak mi nedošlo, že s sebou musím tahat notebook pořád a všude.

            Než přejdu na přehlednější shrnutí v číslech, nebyla by od věci i trocha slovního hodnocení. Upřímně jsem ráda, že únor skončil. Ještě aby ne, všechno dohromady, co se mi přihodilo, byla poslední kapka do hrnce mých totálních failů. Jelikož nejsem člověk příliš schopný dávat najevo svoje pocity a emoce (jakéhokoli rázu) a jelikož to v sobě všechno vždycky dusím, začala jsem se bát, že mi praskne hlava, a proto jsem založila tento blog, kde se můžu vyzpovídat, vyvztekat, hejtovat sebe samu (a vlastně i ostatní) a vy aspoň mátě co číst na nudných přednáškách a plácat se po rameni, že někdo je větší chodící průser než vy. Únor samozřejmě přinesl spoustu fajn chvil a krásných veselých zážitků (jen abyste věděli, že můj život není úplně na hovno a že se neutápim v sebelítosti 24 hodin denně), ale nebudeme si nic nalhávat, nikdo nechce číst o tom, že někdo jinej je vlastně dost v pohodě a nic ho netrápí. Ale mě stejně bude trápit pořád něco.

Teď už ale pozor, pozor, přichází číselný přehled za únor 2015:

počet známostí: 1

počet náhodných líbaček v baru: 1

počet odkopnutí: 1

počet zlomených srdcí: 0.25

počet schůzek: 14

počet mužů, s kterými jsem schůzky absolvovala: 2

počet kopulací: 2... A půl?

počet proplakaných nocí: 1

počet nových crushů, které nikdy nesbalim: 1

počet zamítnutých mužů na Lidé.cz: 182

počet zamítnutých mužů na badoo.cz: 140

počet přijatých žádostí na Lidé.cz: 2

počet přijatých žádostí na badoo.cz: 1

počet nových přátel na FB: 6

počet smazaných přátel na FB: 2

počet vypitých piv: Jak se dělá ležatá osmička?!

počet vypitých lahví Zetka: 2

počet vypitých lahví vína: 3

počet vykouřených cigaret: 44

počet kocovin: 9

počet nových podprsenek: 2

délka v cm ustřižených vlasů: 12

počet přehrání Riptide od Vance Joy: 78

počet návštěv kina: 5

počet přečtených knih: 5

počet přečtených knih, co jsem číst chtěla: 1

počet příspěvků na blogu: 6

            Stihla jsem toho za jeden měsíc celkem dost, jen je škoda, že to vždycky skončilo tak bídně. Držte mi palce, aby březen byl lepší. A jestli bude ještě horší, tak ať to je aspoň zajímavý a stihnu o tom psát. A jaký byl váš únor? Jste spokojení s tím, co jste udělali a neudělali?