úterý 3. března 2015

Jak jsem se mýlila

Dnešní příspěvek bude trochu kratší, delší a vydatnější bude až ten příští (jestli čtete pozorně tento blog a víte, co je dnes za den, musí vám dojít, čeho se bude týkat)

Pamatujete si, jak jsem v jednom ze svých článků prskala nad tím, že se dnes už nestane, aby vás cizí kluk oslovil v obchodě, nebo na zastávce tramvaje? Tak vše je jinak a já se omlouvám americkým seriálům, že jsem jim nevěřila. A také se omlouvám jedné čtenářce tohoto blogu, která se o podobné situaci zmiňovala v komentáři. Protože se tahle celkem vzácná věc stala i mně.


Čekala jsem u Národního divadla na tramvaj, po celkem hloupym dnu ve škole jsem navíc byla zmuchlaná jak hadr a jediný na co jsem myslela, byly moje kalhoty od pyžama, do kterých jsem se chtěla nasoukat hned, jak dorazím domů. V tu chvíli jsem si všimla, že se ke mně blíží nějaká osoba, co nevypadala jako nějaká pochybná bytost, co škemrá o peníze nebo cigarety. Byl to normálně vypadající kluk (pravděpodobně napůl Asiat, ale to není důležitý, nediskriminujeme) a v černym kabátu, batohem a sluchátky pověšenými na krku. Postavil se vedle mně a něco pronesl, tak jsem neochotně sundala sluchátka z hlavy a nějak počítala s tim, že se mně bude ptát na cestu, protože to je turista (dělá to ze mě rasistu?). Odehrálo se něco trochu jinýho:

„Ahoj, kdo jsi?"
*můj tázavý a nechápavý pohled*
„Tyjo, mně jsi byla sympatická, tak jsem tě chtěl oslovit."
„Aha... To je milý."
„A všiml jsem si tvých sluchátek, tak jsem si říkal, že bychom mohli mít něco společnýho."
*moje zmatené rozhlédnutí po všech lidech kolem, kteří měli taky sluchátka*

(…)

            Bavili jsme se spolu ještě tak tři minuty, dokud nepřijela moje tramvaj. Řekla jsem mu, že mě těšilo, nastoupila a odjela. Jestli si teď říkáte, že jsem debil, že jsem mu ani nedala kontakt, tak asi ani nejsem. Bohužel mě tento náhodný mladík neočaroval a nebudu mít cool příběh o tom, jak jsem svého manžela potkala na zastávce, každopádně jsem polichocena a děkuji záhadnému cizinci za zvýšení mého sebevědomí. A doufám, že to bude takhle zkoušet dál, protože to chce sakra odvahu. Jen příště nesmí narazit na takovýho kreténa, jako jsem já.

Žádné komentáře:

Okomentovat