pondělí 2. března 2015

Jak mi lidé mizeli ze života

Tento příspěvek je patetickým failem, takže pokud jste se sem dnes přišli zasmát, asi vás zklamu. Teda, pokud se rádi smějete smutným věcem, tak čtěte směle dál. Já bych se tomu asi taky smála.

Nějak mě přepadla melancholická nálada a začala jsem vzpomínat na ty, se kterýma jsem se z různých důvodů přestala scházet. Zaměřila jsem se hlavně na svý bývalý partnery, protože je fakt, že se až na výjimky ani s jedním nevídám a když je někde potkám, zmůžu se maximálně na pozdrav a krátký dialog o banálních věcech jako je studium, práce a počasí. Je to o to smutnější, když si vzpomenu, co jsme dřív společně zažívali, jak jsme k sobě měli blízko a co všechno jsme o sobě věděli. Že rozchody smrdí, ví každej, ale často smrdí i roky potom. A když si smažete z Facebooku kluka, se kterým jste byli půl roku ve svých patnácti a byla to vaše první velká láska, už to je definitivní konec a už si ani nemusíte pamatovat jeho jméno, I guess (protože co není na FB, to neexistuje ani v reálným světe, že). To jméno třeba vážně jednou zapomenu, stejně tak datum narození, dobu vztahu, jakej byl sex apod., ale vím, že existuje alespoň jedna drobná blbost, kterou budu mít pořád uloženou v paměti a díky který si vzpomenu, že tenhle v budoucnu random člověk (tenhle slovosled je best in the west), byl kdysi moje láska.


Jen namátkově: Jeden můj kluk měl úžasnej melodickej smích, u druhýho jsem milovala vůni jeho flanelovejch košil, jinej měl perfektní hudební vkus shodný s mým, s dalším jsem poslouchala Walking on a dream od Empire of the sun na lavičce v parku u nás v dědině. S tímhle jsem ruku v ruce roznášela reklamní letáky po jeho vesnici a s támhletím jsem volala přes Skype a hrála World of Warcraft. Tenhle měl rád projížďky autem na cizí hezký místa, tamten psal "vy" s měkkym i (což je teda spíš na přes držku). Poslední mě drbal za uchem, když jsem řekla nebo udělala nějakou blbost. Každej byl úplně jinej, s každým to dopadlo tak všelijak a i když jsem většinu z nich dlouho nesnášela, teď si stejně vzpomenu spíš na to hezký (a to se prý to špatný se pamatuje mnohem líp), ačkoli to jsou takovýhle prkotiny, protože jsem je všechny přece jen měla aspoň krátkou chvíli ráda.

            Tyhle prkotiny totiž byly to "něco jenom naše" a nikdo nám to nevezme. I když jsem podobnou věc pak dělala s někým jiným, stejně to nebylo prostě ono. A teď už to je stejně jedno, protože všechny tyhle lásky skončily a postupně mizely z mýho života. A to je pěkně na prd. Ne že bych chtěla s bývalým dál hrát WoW, nebo se nechat drbat za uchem od kluka, co mě podváděl, ale vadí mi ta cizost, ke který po rozchodu dochází. Jo, můžete s ex zůstat dobrými přáteli, ale přiznejme si, už to prostě nikdy nebude ono. A tyhle věci si pak můžete už jen pateticky opakovat v duchu, v extrémních případech si budete hrát na Teda Mosbyho a vyprávět svým dětem příběh, jak vás před setkáním s životní láskou přehnul kdekdo.

            Lidi jsou divný. A vztahy s lidma ještě divnější. A připomeňte mi, prosím, proč pořád toužím po tom být s někym, když to stejně jen všechno komplikuje. A když se to třeba zase podělá, což je v mym případě až moc pravděpodobný, získám jen další stín minulosti, který postupně zmizí úplně (a ne jen z Facebooku). Vzpomínáte občas taky na svý starý lásky? Patříte mezi ty, co si vybaví jen ty blbý chvíle a těžce pátrají v paměti, aby  vyhrabali nějakou hezkou? Nebo je tahle nostalgie něco, co funguje jen u mě a řadí se tak mezi moje faily?

Važte si každý blbosti, kterou máte na svém partnerovi rádi. Možná to bude to jediný, co vám po něm zbude (ale nechci strašit).

3 komentáře:

  1. :(
    Taky vzpomínám spíš na to hezký!
    – poslouchání Iron Maiden na lavičce v parku v Táboře (LOL)
    – párty ve Friends se zvířecí tematikou (WTF)
    – pivo (YOLO) a divný mačo vtipy, který padaly z obou stran (ROFL)
    – čajovny, voňavost a kytky (SNAFU)
    Je to smutný.

    OdpovědětVymazat
  2. Mám jednu hodně živou vzpomínku na to, jak se mnou šel kluk, který se mi líbil, pod jedním deštníkem. Hrozně roztomile se ke mně vetřel. Ale nic z toho nebylo. Asi jenom nechtěl zmoknout, no. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Abych řekla pravdu, tak mě tahle melancholie spíš ničí. Sice mám krásné vzpomínky, ale pořád si říkám, co kdyby... Vlastně spíš většinou probírám s kamarádkami, co dělám špatně a proč jsem tak neschopná.
    Člověk ale nikdy neví.

    Anna P.

    OdpovědětVymazat