pondělí 20. dubna 2015

Jak se můj život nikam neubíral

Dnes jen krátké postesknutí.

Jdu vzdychat hned takhle na začátku. Achjo. Potřebuju si loknout piva, jinak tohle vážně nenapíšu. Achjo. Každopádně si chci postesknout nad jednou věcí (spoilerem je název tohoto příspěvku), v který se teď pár dní hrabu. Abych to dosadila do kontextu, LOL: V pátek jsem se po dlouhý době obtěžovala navštívit svůj rodný kraj, sešla se se čtyřma bývalýma spolužačkama a vyrazily jsme do klubu na Ladies night. Člověk by řekl, že to je akce, kde je nezdravě vysoká koncentrace forever alone dievek. Prdlajs. Měla jsem pocit, že z těch skoro sta přítomných dam tam jsme single přibližně čtyři. A těch čtyř dvě vypadaly na deset, takže je to omlouvá. Ale to jsem odbočila (som nespolehlivý vypravěč).

            Tři z mých kamarádek nezávisle na sobě oznámily, že se se svými drahými polovičkami stěhují k sobě. Jééé, to je tak krásný, to vám přeju. U jedný z nich to vážně chápu, s přítelem je šest let a už několikrát si stěžovala, že jsou na mrtvym bodě, ale na svatbu se necítí. Takže tohle je docela fajn řešení. Navíc je aspoň vidět, že i zadaný holky mají problémy, o kterých by mohly psát blog. Klidně i pět (viď, Emily?). U zbylých dvou kamarádek mi to možná přijde přece jen trochu hrr, ale proč ne, já bych svýho partnera nutila po třech měsících, ať se mnou žije (a proto jsem sama). Jen jsem tam najednou tak seděla, koukala do sklenice, jako kdybych na dně dychtivě hledala penis, a začala přemýšlet, kdy to budu já, kdo bude lidem kolem oznamovat, že se pohnul z místa a má bomba skvělý zprávy o svých životních rozhodnutích. Nemluvím teď vůbec jenom o partnerskym životě. Na Erasmus nejedu. Nikam se nestěhuju. Nový zvíře nemám. Mám fajn kamarády, fajn aktivity, fajn pivo, fajn, párty, fajn školu, fajn zdraví, ale z toho si nikdo na zadek nesedne.

„A co ty, u tebe je něco novýho?“
„No... Já se včera vylila a někde olizovala třicetiletýho, takže vlastně nic moc.“

            Další věc, co mě zahubí: Dnes si k nám sedl na obědě můj crush a padla nějaká neurčitá informace o jeho přítelkyni. Možná mluvil o bývalý, ale v jeho případě, to bude spíš nějaká nová supernádherná hipster vegetariánka, co hraje na klavír, po večerech si čte francouzské básně a o víkendech jezdí na koni. A to měl bejt stejně beznadějnej jako já. Takže i on se pohnul. A další můj sen se rozplynul. A to bychom přitom byli přenádherný macho pár. Proto jdu ve čtvrtek zase dělat ostudu někde v centru noční Prahy, ať můžu příště přispět něčím veselým.


Když mi dnes crush při lamentování na můj dosavadní život řekl, že nemám zoufat, že se vše v dobré obrátí, znamená to, že si mě chce vzít? A nejsem náhodou ještě dost mladá na životní změny? Proč se všichni hrnou do takových věcí? Vždyť jsme se nenarodili v roce 1985 třeba.

pátek 17. dubna 2015

Jak jsem líbala první českou větu

K roku 1057 přičtěte 928 let a získáte velmi důležité číslo, které se týká tohoto článku.

Jak často se vám stává, že sedíte v poledne v Loving hutu nebo jinym podniku, kde se obvykle přecpáváte do puknutí, koukáte střídavě do talíře a na kamarádku, smrdíte jako kanál a říkáte, co to sakra děláte se svym životem? O chvíli později sedíte ve vlaku, páchnete jako ponožky v polorozkladu, přejete si, abyste ten oběd radši vůbec nejedli a doufáte, že ten oběd necítí to samý k vám a nerozhodne se z vás uprchnout. A najednou máte nezdravě intimní vztah s Coca Colou. Komu to ještě nedošlo, mám zase kocovinu. A zase jsem byla ve Vagonu. A zase mám o čem psát.

            Po kýblu fernetu, lepkavym mojitu a nejhnusnějším pivu, co v Čechách máme (sorry Staropramene, ale kdyby v tobě plavaly vajgly, možná bys chutnal líp), jsem někde posbírala pár let ztracený sebevědomí a zaklepala na rameno mladíkovi (počkejte, až přijdete na to, proč je tohle označení celkem vtipný), který se mi líbil a který zrovna hodil čelíčko na stůl nedaleko nás (jo, ráda zneužívám opilý lidi). Kudrnatý vlasy, košile a sako, prostě takovej ten hispter profesorskej look, to bude někdo z fildy nebo FSV, do toho jdu (i v tom jsem se nakonec mýlila). Co můžeš ztratit, říkala jsem si a to samý mi našeptávala i kamarádka. Maximálně tě odmítne, nebo zjistíš, že je fakt mrtvej.

„Ahoj, nechceš vodu? Vypadáš, že bys ji celkem potřeboval."
„Ne dobrý, já si pro ni dojdu sám."

A odešel. Moje sebevědomí se opět rozpadlo a vytrácelo se v cigaretovym kouři, kterej ve Vagonu zřejmě nahrazuje kyslík. Chvíli jsem brečela kamarádce na rameni (nope), že jsem k ničemu a hnusná jak rektum a že miluju ten svůj školní crush a že nevim, co mám dělat. Jenže pak nastal zvrat a ten hipster se vrátil a sedl si k nám. Povídali jsme si a všechno bylo v pohodě.

            Zajímavý zjištění: 21 let vás donutí posunout věkovou hranici mužů, s kterými se ve víru tance líbáte (díky Lou Reedovi za Perfect Day). Ten mladík se totiž narodil někdy v roce 1985 (já myslela, že mu je maximálně 24, som se spletl), takže je jen o 20 let mladší než můj otec a náš věkový rozdíl je skoro 10 let. Já vím, já vím, není to tak hrozný, spousta holek v mym věku má i starší partnery, ale 30 let je prostě moc (brr, je to strašný i takhle napsaný). Moje vrchní hranice je zkrátka 26 let a nějak jsem neměla v plánu tu hranici posouvat. Teď už ji můžu zbourat úplně a začít si říkat sběratel starožitností.


Každopádně je fajn setkat se s člověkem, co potkal Cyrila a Metoděje, umí hlaholici, podílel se na psaní Proglasu, napsal bajku O lišce a džbánu, je autorem několika nejstarších českých glos, byl svědkem upálení Jana Husa, trollil český národ společně s Lindou a Hankou a nachomýtl se u revoluce (a nemyslim jen Sametovou). Škoda, že patří do generace seniorů, co neumí zacházet s mobilem, takže nemám jeho číslo. A všechny ty internety by určitě zakázal. Tak teď sedí v houpacím křesle a sleduje reprízu Riskuj na Telce. Ale díky němu se teď cítím kulturně obohacena a má mysl je čistší. Předávají sliny moudrost?

            Jako správný hipster mám stejně mít ráda retro a vintage, takže mi teď kamarádka může říkat mrduchtívá retropyče oprávněně. Jo a největší ultimate combo a fatality je fakt, že studoval Matfyz a VŠE, což studují moje poslední dvě známosti. Který jsem taky potkala ve Vagonu hodně opilá. Některý věci se holt nemění. Až na ta čísla teda. Poučim se někdy? LOL. Achjo.

            Jaký byl váš nejstarší úlovek? Je pro vás věk jen číslo? O kolik let musí být člověk starší, abyste s nim nechtěli nic mít ani po litrech alkoholu?

            Btw.: Právě jsem se po několika hodinách konečně viděla v zrcadle a vypadám jak mokrej mop, kterym se někdo snažil vytřít kamna. Takže si aspoň nemusim sypat popel na hlavu.

Nespoléhejte na svý nejlepší kamarádky. Rády vás nechají udělat nějaký faux pas a pak se vám budou smát do konce života.

pondělí 13. dubna 2015

Jak jsem si vysnila ideálního muže

Nejdřív jsem chtěla psát o tom, že nemám o čem psát, ale byla bych nerada, aby vznikl nový Český snář.

S tou rekapitulací to vzdávám. Je skoro půlka dubna, tak oba měsíce nějak shrnu do jednoho, protože stejně všude uvidíte jednu malou oblou nulu (kromě toho piva teda). Vrhnu se radši na něco, co mám už pár dní rozmyšleno a potřebuju, aby to bylo ještě černý na bílym. Povím vám, koho vlastně chci. Třeba tak vy a vlastně i já společně pochopíme, proč i přes ten forever alone pocit, co nemůžu přenést přes srdce, nejsem schopná s někým být.

            Co se vzhledu týče, je to dost fakultativní. Jediný, co bych vážně neskousla, by byl muž menšího vzrůstu než já. Nedávno se nachomýtl celkem mile vyhlížející kluk, ale kdybych ho já vyhlížela taky, asi bych si ho nevšimnula, protože by mě nenapadlo se přikrčit (LOL, sorry, hobiti). Taky by to nemusel být velký svalovec, znamenalo by to, že většinu času tráví v posilovně a navíc by mě určitě nutil, abych tam chodila taky. Nasrat, řekla a vesele křoupala brambůrky. Samozřejmě preferuju pořádnýho macho týpka s plnovousem, dřevorubeckou košilí a botama z krokodýla, co ulovil vlastníma rukama (počkat, nepopsala jsem právě ukázkovýho hipstera?). Taky musí mít pohodlnou ruku, na který bych mohla ležet po kojtusu, LOL.  (Černé) vlasy a tmavé oči výhodou.



            Protože nejsem povrchní, budu o týhle části tvrdit, že je důležitější. Tak tedy, jak by se měl chovat a nechovat: Musí se hodně smát. A to sakra hodně. Smát se vtipnym a veselym věcem, smát se smutnym věcem, smát se, když se mi něco povede, a smát se, když na mě spadne lampa. Smát se lidem kolem, smát se sám sobě. Taky musí mít mozek, měl by ho občas umět používat, dívat se kolem sebe a zajímat se o okolí. Taky by mohl mít vybraný chování aspoň na veřejnosti, ale po večerech mu nesmí dělat problém vykrkávat abecedu. Nesmí mu dělat problém držet mi vlasy, i když já bych pak nebyla schopná na oplátku podržet jemu (a je to tu zas). Takový ty sračky, jako je věrnost, citlivost, něha, schopnost naslouchat a poslouchat atd. jsou samozřejmostí (som shrnul).

            Kromě mě samotné musí mít rád dobrou hudbu (retro a takový ty hipster indie alternativní songy, co zní všechny stejně), dobrý seriály (Red Dwarf, Přátelé, Scrubs, Black Books apod.), vysedávání v hospodě a věci s tím související. Tím, jak jste určitě pochopili, myslim PIVO. Bez něj to prostě nejde (pro abstinenty je v pekle zvláštní místo). Taky by bylo vhodný, aby byl schopnej vydržet vzhůru dýl než do dvou. Chodil se mnou do divadla a tahal mě do kina jako je BioOko. A když do multikina, tak musí platit. A chci, aby se mnou vymetával koncerty, klidně jen ty ve Vagonu. Taky by mohl navštěvovat plesy a nenutil mě tam chodit s ním tancovat. A byla bych ráda, kdyby uměl číst a četl, protože chce. Ne, že musí. A ty knížky by mi potom mohl půjčovat. Jíst by měl čuňárny jako pečenou kachnu a tatarák, ale nesměl by brečet, když ho vezmu do vegetariánský restaurace. Musí používat slova jako macho, kojtus, rektum a fail, ale jelikož to je moc složitej požadavek, stačí, aby nekroutil hlavou, když ta slova použiju já.

            Znám přibližně dvě osoby, co aspoň ze 70% odpovídají mým požadavkům. První už svou šanci měl, ale stal se důvodem, proč vznikl tenhle blog. Druhý mi popřál k narozeninám a mně z toho spadly kalhoty ke kotníkům. Ale dneska si mě ani nevšimnul. A vy víte, o kom mluvim, je tu o něm celej jeden článek a ne, není to moje BFF, bohužel. I když ta odpovídá tak 85%. Asi ji přemluvim, aby někde sehnala penis. Máte i vy svou vysněnou spřízněnou duši? Nebo jste ji už našli? Jste schopni být s někym, kdo nesplňuje ani čtvrtinu vašich požadavků?

Pokud znáte někoho, kdo se podobá mému snu, neváhejte a napište mi! Já ho nesnim. Možná.


úterý 7. dubna 2015

Jak jsem byla o rok starší

Poslední dobou chytám slinu na psaní pouze po požití piva a ne, tohle opět není rekapitulace.

Protože tenhle týden slavím narozeniny, začala jsem přemýšlet nad svým zatím celkem krátkým životem (prý nejsem ani ve čtvrtině, ale nějak nevidím, že bych se 84 let a víc dožila). A bohužel nejsem jediná, kdo se nade mnou rozhodl rozjímat. Teď o víkendu jsem musela podstoupit rodinnou oslavu, která se teda skládala jen z osmi lidí, ale i to pro mě byla taková psychická zátěž, že za rok raději nikomu svoje narozeniny připomínat nebudu a budou doufat, že rodina si sama od sebe nevzpomene (což je u nás celkem dost pravděpodobný).

            Každopádně jsem si musela vyslechnout mámino zamyšlení lomeno kázání lomeno varování lomeno doporučení o tom, že ona v jednadvaceti letech už chodila s tátou a že bych si teda mohla někoho najít. Na to navázal táta a zeptal se mě, co teda momentálně já a chlapi (protože řešit svoje vztahy jen s mámou by bylo málo awkward). Když jsem odpověděla, že poslední kluk, kterýho jsem si chtěla vzít (LOL, nope), mě podvedl, takže na to už vážně kašlu, mi máma dala životní radu: „No jo, nesmíš si vybírat muže jako je tvůj strejda.“ Dík mami, žes mi otevřela oči, protože já přesně podle tohohle klíče partnery vyhledávala, teď už nebudu, slibuju! Jak jsem mohla být tak blbá?

            A abych dokázala, že nejsem jediná, kdo si myslí, že jsem k ničemu, podělím se s vámi ještě s jednou perlou od sobotního oběda. Otec začal plácat něco o potenciálních vnoučatech, a když jsme se s bratrem trochu uchechtli, rozpačitě a trochu tázavě mi táta oznámil, že doufá, že děti mít budu. V tu chvíli moje drahá maminka zamumlala: „Těžko,“ takže už to se mnou očividně vzdala i ona. A má se pak člověk vůbec snažit?

            Nejvíc smutná jsem z toho, že se u mě za šest let nic nezměnilo. I ta prsa jsou pořád stejně velká. Jinak řeším pořád stejný problémy, moje vztahy nejsou napořád, i toho alkoholu moje tělo přijímá pořád stejně. Hlas se nezměnil, pleť se nezlepšila, vrásky se ještě (naštěstí) neobjevily. Nohy mi nevyrostly a mozol na pravym prostředníčku se nezmenšil. Možná jsem měla víc sexů než moje patnáctiletý já, ale to je taky diskutabilní. Ale třeba se v den narozenin probudim a bude vše jinak, budu přesně vědět, co s životem, láska mi spadne do klína a já budu moc tenhle blog zrušit, protože už nebudu chodící fail. A navíc budu krásná. Ale to spíš něco něco o pravděpodobnosti a vzducholodi (jako vždycky), jdu googlit, kde mě naučí ji řídit.


Podle svýho životního plánu mám osudovou lásku potkat do 22 let, takže mi zbývá už jen poslední rok, pokud zklamu i po něm, je jasný, že zemřu sama, a koupím si pět koček a bude úplně jedno, že mám alergii. Hůř už stejně nebude. Jo a jednou jsem s dvěma kamarády po šesti pivech naplánovala, kdy mám mít první dítě: 14. května 2021. Což je za šest let. Už teď vim, že nestíhám, takže sbohem mé neexistující dítě, bylo by krásný poznat tě. Jenže dřív než tebe bych musela poznat tvého otce. RIP naděje.

            Máte taky vypočítaný, do kolika let musíte potkat otce nebo matku svých dětí? V kolika letech začne být na pováženou, že jsem k ničemu?

středa 1. dubna 2015

Jak jsem nechtěla být sama, ale nikoho nechtěla

„Kdo jsme?“
„Ženy!“
„Co chceme?“
„Nevíme!“
„Kdy to chceme?“
„Hned!“

Nějak nemám chuť pouštět se do měsíční rekapitulace, tak jsem se raději trochu hecla a píšu o něco vydatnější příspěvek (implying, že bude zajímavější). Vypozorovala jsem na sobě v posledních dnech typickou ženskou vlastnost, kterou jsem celý život popírala a jako správný hipster tvrdila, že se mi to nikdy nestane. Ale bohužel nejsem žádnej originál, ale tuctová fuchtle, která samozřejmě neví, co chce.

            Po dvou náročných měsících vzestupů a pádů a marného hledání lásky jsem začala přemýšlet, jestli mám vlastně chuť pouštět se do vztahu, který mě bude stát ještě větší námahu než jeho hledání. Projevilo se to zejména v nechuti chodit na druhá rande. Nejdřív jsem si říkala, že to bude tím, že dotyčný kluk nebude to pravý ořechový, postupně mi ale začalo docházet, že jsem prostě rozbitá. Celkově je můj strach ze závazků všeobecně znám, ale většinou po několika schůzkách zmizí a já do toho spadnu až po uši. Teď ale už nechci riskovat vůbec nic a radši se budu krčit doma se zataženýma závěsama a koukat do obrazovky svýho notebooku. Protože to mi nijak neublíží (že se ze mě stane asociální pavouk, totiž vůbec nehrozí).

            Pak se ale podívám z okna (kde toho přes ty závěsy teda moc neuvidim) a postesknu si, že bych teď mohla sedět schoulena v objetí nějakýho borce, sledovat film a příst jako koťátko, před spaním bych měla (možná, to je fakultativní) kvalitní kojtus a usínala v upoceném macho objetí (počkat, co na tom vidim?) Jenže to bych nejdřív musela někoho sehnat, ale momentálně bych si raději prohnala hlavu luparou (upilovaná brokovnice, to more you know). Takže jsem jaksi uvízla na mrtvym bodě a nevim, jak s tím mám naložit.

            Na zde již několikrát provařené seznamce Lidé.cz, kde pomalu rušim svůj profil, si momentálně dopisuju s jednim hochem, který působí velmi mile a zdá se, že máme hodně společnýho. Pozvání na kafe už přistálo několikrát, naštěstí se momentálně tvářim velmi zaneprázdněně, takže to slušně odkládám na dobu neurčitou (pravděpodobně na nikdy). Sice bych měla o čem psát a cítila se, že vedu plnohodnotný život, a tak mi hlavou občas (kromě tý kulky) prolítne myšlenka, že se teda sejdeme, ale pak koukám do chatu na tu blikající čáru a nevydám ze sebe ani písmenko. A odpověď na banální otázku mi trvá dva dny, protože ani nemám chuť se s ním vybavovat. A to mi ani ničim nevadí a nechová se jako úchyl.

            Ve škole od svých happy zadaných kamarádek poslouchám, jak se mají fajn a že s přítelem prožili super zajímavý věci a já si jen povzdechnu, jak je to krásný a že jim závidím a chtěla bych zažívat podobný věci. Pak se opiju a pořád opakuju, jak jsou vztahy náročný a že mi pauza od nich prospěje, což je otočka o 180°, protože dřív jsem litry piva měnila za litry slz, že jsem forever alone. Tak mi řekněte, co mám kruciprdel dělat. Láska mi totiž jen tak nespadne do klína a doslova padat do klína cizím klukům není úplně ta nejsprávnější balící taktika, to jsem si už taky ověřila.

            Já vím, minule jsem psala o tom, jak jsem teď zamilovaná do jednoho spolužáka a vypadá to, že teda vím, co vlastně chci, ale přece jen jde o lásku dost platonickou, tak ani nemá smysl říkat si, co kdyby z toho něco bylo. Protože určitě nebylo. A i kdyby se stal zázrak, čekat na to je jako čekat na déšť v tomhle suchu (právě jsem citovala Moderní Popelku a stydím se za to).

            A tak budu brečet do polštáře, který mi nahrazuje macho paži, a zároveň se můžu radovat, že mám celou postel s novou obří matrací jen pro sebe. Budu v noci hodně a krásně spát, protože nebudu provozovat oblíbená noční rande, pilně se učit místo souložení a vylepšovat svůj kulinářský skill místo chození do restaurací. Takže si v tom svym single životě fakt libuju a zároveň moje duše pláče, o jaký věci přicházim. Ale to je asi život každýho osla (obrazně řečeno).


Zásadní otázka - proč je Taylor Swift neschopná udržet si vztah? Kde je pak naděje pro normální lidskou bytost? Jo a dojde mi, co vlastně chci, dřív než mi bude 25? Kdy mi dojdou gify z Přátel a přijde na řadu HIMYM? 

Je jaro, takže brzy všechny najdete životní lásku. APRÍL! Zemřete samy.