úterý 7. dubna 2015

Jak jsem byla o rok starší

Poslední dobou chytám slinu na psaní pouze po požití piva a ne, tohle opět není rekapitulace.

Protože tenhle týden slavím narozeniny, začala jsem přemýšlet nad svým zatím celkem krátkým životem (prý nejsem ani ve čtvrtině, ale nějak nevidím, že bych se 84 let a víc dožila). A bohužel nejsem jediná, kdo se nade mnou rozhodl rozjímat. Teď o víkendu jsem musela podstoupit rodinnou oslavu, která se teda skládala jen z osmi lidí, ale i to pro mě byla taková psychická zátěž, že za rok raději nikomu svoje narozeniny připomínat nebudu a budou doufat, že rodina si sama od sebe nevzpomene (což je u nás celkem dost pravděpodobný).

            Každopádně jsem si musela vyslechnout mámino zamyšlení lomeno kázání lomeno varování lomeno doporučení o tom, že ona v jednadvaceti letech už chodila s tátou a že bych si teda mohla někoho najít. Na to navázal táta a zeptal se mě, co teda momentálně já a chlapi (protože řešit svoje vztahy jen s mámou by bylo málo awkward). Když jsem odpověděla, že poslední kluk, kterýho jsem si chtěla vzít (LOL, nope), mě podvedl, takže na to už vážně kašlu, mi máma dala životní radu: „No jo, nesmíš si vybírat muže jako je tvůj strejda.“ Dík mami, žes mi otevřela oči, protože já přesně podle tohohle klíče partnery vyhledávala, teď už nebudu, slibuju! Jak jsem mohla být tak blbá?

            A abych dokázala, že nejsem jediná, kdo si myslí, že jsem k ničemu, podělím se s vámi ještě s jednou perlou od sobotního oběda. Otec začal plácat něco o potenciálních vnoučatech, a když jsme se s bratrem trochu uchechtli, rozpačitě a trochu tázavě mi táta oznámil, že doufá, že děti mít budu. V tu chvíli moje drahá maminka zamumlala: „Těžko,“ takže už to se mnou očividně vzdala i ona. A má se pak člověk vůbec snažit?

            Nejvíc smutná jsem z toho, že se u mě za šest let nic nezměnilo. I ta prsa jsou pořád stejně velká. Jinak řeším pořád stejný problémy, moje vztahy nejsou napořád, i toho alkoholu moje tělo přijímá pořád stejně. Hlas se nezměnil, pleť se nezlepšila, vrásky se ještě (naštěstí) neobjevily. Nohy mi nevyrostly a mozol na pravym prostředníčku se nezmenšil. Možná jsem měla víc sexů než moje patnáctiletý já, ale to je taky diskutabilní. Ale třeba se v den narozenin probudim a bude vše jinak, budu přesně vědět, co s životem, láska mi spadne do klína a já budu moc tenhle blog zrušit, protože už nebudu chodící fail. A navíc budu krásná. Ale to spíš něco něco o pravděpodobnosti a vzducholodi (jako vždycky), jdu googlit, kde mě naučí ji řídit.


Podle svýho životního plánu mám osudovou lásku potkat do 22 let, takže mi zbývá už jen poslední rok, pokud zklamu i po něm, je jasný, že zemřu sama, a koupím si pět koček a bude úplně jedno, že mám alergii. Hůř už stejně nebude. Jo a jednou jsem s dvěma kamarády po šesti pivech naplánovala, kdy mám mít první dítě: 14. května 2021. Což je za šest let. Už teď vim, že nestíhám, takže sbohem mé neexistující dítě, bylo by krásný poznat tě. Jenže dřív než tebe bych musela poznat tvého otce. RIP naděje.

            Máte taky vypočítaný, do kolika let musíte potkat otce nebo matku svých dětí? V kolika letech začne být na pováženou, že jsem k ničemu?

Žádné komentáře:

Okomentovat