středa 1. dubna 2015

Jak jsem nechtěla být sama, ale nikoho nechtěla

„Kdo jsme?“
„Ženy!“
„Co chceme?“
„Nevíme!“
„Kdy to chceme?“
„Hned!“

Nějak nemám chuť pouštět se do měsíční rekapitulace, tak jsem se raději trochu hecla a píšu o něco vydatnější příspěvek (implying, že bude zajímavější). Vypozorovala jsem na sobě v posledních dnech typickou ženskou vlastnost, kterou jsem celý život popírala a jako správný hipster tvrdila, že se mi to nikdy nestane. Ale bohužel nejsem žádnej originál, ale tuctová fuchtle, která samozřejmě neví, co chce.

            Po dvou náročných měsících vzestupů a pádů a marného hledání lásky jsem začala přemýšlet, jestli mám vlastně chuť pouštět se do vztahu, který mě bude stát ještě větší námahu než jeho hledání. Projevilo se to zejména v nechuti chodit na druhá rande. Nejdřív jsem si říkala, že to bude tím, že dotyčný kluk nebude to pravý ořechový, postupně mi ale začalo docházet, že jsem prostě rozbitá. Celkově je můj strach ze závazků všeobecně znám, ale většinou po několika schůzkách zmizí a já do toho spadnu až po uši. Teď ale už nechci riskovat vůbec nic a radši se budu krčit doma se zataženýma závěsama a koukat do obrazovky svýho notebooku. Protože to mi nijak neublíží (že se ze mě stane asociální pavouk, totiž vůbec nehrozí).

            Pak se ale podívám z okna (kde toho přes ty závěsy teda moc neuvidim) a postesknu si, že bych teď mohla sedět schoulena v objetí nějakýho borce, sledovat film a příst jako koťátko, před spaním bych měla (možná, to je fakultativní) kvalitní kojtus a usínala v upoceném macho objetí (počkat, co na tom vidim?) Jenže to bych nejdřív musela někoho sehnat, ale momentálně bych si raději prohnala hlavu luparou (upilovaná brokovnice, to more you know). Takže jsem jaksi uvízla na mrtvym bodě a nevim, jak s tím mám naložit.

            Na zde již několikrát provařené seznamce Lidé.cz, kde pomalu rušim svůj profil, si momentálně dopisuju s jednim hochem, který působí velmi mile a zdá se, že máme hodně společnýho. Pozvání na kafe už přistálo několikrát, naštěstí se momentálně tvářim velmi zaneprázdněně, takže to slušně odkládám na dobu neurčitou (pravděpodobně na nikdy). Sice bych měla o čem psát a cítila se, že vedu plnohodnotný život, a tak mi hlavou občas (kromě tý kulky) prolítne myšlenka, že se teda sejdeme, ale pak koukám do chatu na tu blikající čáru a nevydám ze sebe ani písmenko. A odpověď na banální otázku mi trvá dva dny, protože ani nemám chuť se s ním vybavovat. A to mi ani ničim nevadí a nechová se jako úchyl.

            Ve škole od svých happy zadaných kamarádek poslouchám, jak se mají fajn a že s přítelem prožili super zajímavý věci a já si jen povzdechnu, jak je to krásný a že jim závidím a chtěla bych zažívat podobný věci. Pak se opiju a pořád opakuju, jak jsou vztahy náročný a že mi pauza od nich prospěje, což je otočka o 180°, protože dřív jsem litry piva měnila za litry slz, že jsem forever alone. Tak mi řekněte, co mám kruciprdel dělat. Láska mi totiž jen tak nespadne do klína a doslova padat do klína cizím klukům není úplně ta nejsprávnější balící taktika, to jsem si už taky ověřila.

            Já vím, minule jsem psala o tom, jak jsem teď zamilovaná do jednoho spolužáka a vypadá to, že teda vím, co vlastně chci, ale přece jen jde o lásku dost platonickou, tak ani nemá smysl říkat si, co kdyby z toho něco bylo. Protože určitě nebylo. A i kdyby se stal zázrak, čekat na to je jako čekat na déšť v tomhle suchu (právě jsem citovala Moderní Popelku a stydím se za to).

            A tak budu brečet do polštáře, který mi nahrazuje macho paži, a zároveň se můžu radovat, že mám celou postel s novou obří matrací jen pro sebe. Budu v noci hodně a krásně spát, protože nebudu provozovat oblíbená noční rande, pilně se učit místo souložení a vylepšovat svůj kulinářský skill místo chození do restaurací. Takže si v tom svym single životě fakt libuju a zároveň moje duše pláče, o jaký věci přicházim. Ale to je asi život každýho osla (obrazně řečeno).


Zásadní otázka - proč je Taylor Swift neschopná udržet si vztah? Kde je pak naděje pro normální lidskou bytost? Jo a dojde mi, co vlastně chci, dřív než mi bude 25? Kdy mi dojdou gify z Přátel a přijde na řadu HIMYM? 

Je jaro, takže brzy všechny najdete životní lásku. APRÍL! Zemřete samy.

2 komentáře:

  1. Uvědom si jedno: jsi fenomén.

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem si už naštěstí celkem ujasnila, že momentálně bych na vztah neměla čas a nejspíš ani sílu. Což je velmi osvobozující zjištění :D
    Nicméně mě spíš začíná strašit, že jednou bych jakože manžela a dětičky... Jakože s tím počítám, žejo. Ale nějak se nehrnu do shánění ženicha, tak mám trochu pocit, že to nedopadne :D

    OdpovědětVymazat