neděle 19. července 2015

Jak jsem měla třídní sraz

Socializovat se s lidmi, které jste šest let neviděli, je veliká zábava. A utrpení, když nepijete.

            Teď jsem málem vyhodila notebook z okna, protože se rozhodl samovolně restartovat ve chvíli, kdy jsem měla dnešní příspěvek už skoro dopsanej, samozřejmě (naprosto výjimečně) bez jedinýho uložení, fakt díky dík.

            Ale k věci - v pátek jsem se sešla s jedenácti spolužáky ze základní školy (není to ani polovina, ale víc jsem stejně nečekala). Původně se tam mně a mé dřívější BFF příliš nechtělo, jelikož se akce konala ve vesnici kus od našeho rodného města, na jednu z nás muselo padnout prokletí řidiče. Naštěstí jsem řidič jak noha (čtěte naprosto příšerný), odnesla to kamarádka. Ale jelikož jsem dobrej a rovnej člověk, rozhodla jsem se s ní držet (takže vlastně nedržet) basu a po celý večer mě doprovázelo jen kafe (a na rozloučenou jeden panák becherovky). Možná proto to ke konci začalo celý bejt trochu mizerný.

            Je to vtipný, že jsem čekala, že se za šest let u nikoho nic moc nezměnilo a že se všichni budeme cítit pořád mladě a svěže a říkat si, jak je ještě všechno v pohodě. Přitom to hned první přípitek zabil, prý ať nikdo do příštího srazu neumřeme. Někteří spolužáci taky prošli digizměnou, třeba organizátor tohohle srazu. Dost živě si pamatuju, jak holkám zvedal sukně, vystrkoval před tabulí pínys, imitoval znásilnění ve školních šatnách. Teď má svůj dům, holku, dvě auta, dva psy, bere nevim kolik desítek tisíc měsíčně, nemluví sprostě a celkově si žije strašně fajn. A taky dobře vypadá. Což se nedá říct o dávný lásce všech holek ze třídy (včetně mě). Kdybych dotyčnýho neznala a neviděla v něm toho kluka, kterýmu jsme do lavice na Valentýna strkaly srdíčka a vzkazy "Chceš se mnou chodit? ANO - NE", vyhnu se mu obloukem, protože vypadá jako zdrogovanej bezdomovec. I tak pro mě největší překvapení byl můj tehdejší nejlepší kamarád a zároveň první kluk, s kterým jsem se kdy líbala. V životě jsem neviděla tak mladýho člověka totálně otrávenýho životem. Škola ho nebaví, lidi ho nebaví, práce ho nebaví, ani jeho holka ho už nebaví. Takže jediný, co dělá, je hraní na compu (+5 bodů) a hulení trávy ve velkym (-150 bodů), co dělá, je hraní na compu (+5 bodů) a hulení trávy ve velkym (-150 bodů), což už ho ale prý taky moc nenaplňuje. Díky němu asi přestanu říkat, že nevim, co dělám s životem.


Většinou se kromě školy řešila práce, hypotéka na dům, auta, takže věci, o kterých já vím kulový. Ale asi nejhorší bylo, když si všichni začali ukazovat fotky psů a koček a vzájemně se nad nima rozplývali. Holt když ještě nejsou mimina, jsou zvířata. Jelikož žádný zvíře nemám a kvůli alergii ani jen tak mít nebudu, mohla jsem leda trollit se dvěma druhy fotek - pivo a svý opilý já, což celkem pobavilo, ale pořád to nebylo na úrovni spícího labradora. A teď mi tak dochází, že ze všech těch lidí tam byli jen tři nezadaní (including myself). Tak to je taky pěkný.

            Ke konci už všichni kromě mě a mýho šoféra byli zmaštěný jak obal od tlačenky, kamarád nihilista začal bejt kyselejší než předtím, vynadal mi, že nepiju, nejim, jim, nejedu domů, jedu domů, prostě za všechno, co ho napadlo, organizátor asi dvanáctkrát zopakoval, že prostě nevíme, co bude, nejtišší holka ze třídy někde blila za rohem, další holka zmizela někam za bejvalym, co jí volal, a ona ho oslovila jménem kluka, s kterým je teď. Tak jsme se rozloučily, sedly do auta a odjely.

            Já se klasicky zaměřuju na to, co bylo špatný, ale vězte, že se objevily i fajn momenty, kdy jsme vzpomínali na průšvihy, co jsem za devět let provedli, na naše svérázné učitele a jejich hlášky, na spolužáky, co se s námi nesešli a my za to byli rádi. Znovu se setkáme pravděpodobně za ty čtyři roky (deset let od základky), kde už hrozí, že kromě fotek zvířat budou kolovat fotky mimin. A já? Kdo ví, jestli budu mít aspoň titul.

            Zrušila jsem pondělní rande s mužem, co vypadá jako docela solidní materiál na delší vztah, místo toho jdu ve středu s jiným, co je 10/10 would bang, ale jak to s ním jinak je, to těžko říct. Tohle taky hodně vypovídá o tom, jak dospělá (ne)jsem. Hlavně že si ještě můžu vybírat, vole.


čtvrtek 16. července 2015

Jak jsem si vymyla mozek až moc

Nejdřív jsem plánovala sepsat výčet věcí, co momentálně strašně moc chci, ale jeden odstavec se mi trochu protáhl. Taky tu najdete spoilery k minimálně 4 roky starým filmům. A hodně gifů.

V minulym příspěvku jsem zmiňovala, že teď ujíždím na různých romantických filmech a moje závislost dosáhla chorobných rozměrů. Jestli se mi někdy poštěstí někomu se hodně líbit, budu chtít, aby mě získal nějakym epickým gestem po řadě kolizí, krizí, peripetií a katastrof. Třeba monologem jako měl k hlavní protagonistce Blaine v Pretty in pink (omlouvám se své BFF, že to zase cituju): „You told me you couldn't believe in someone who didn't believe in you. I believed in you, I always believed in you. I just didn't believe in me. I love you... Always." Já bych to teda trochu dovedla ad absurdum, protože na rozdíl od hlavní hrdinky bych se za ním nerozběhla ven, kde bychom se začali líbat, nejdřív bych se totiž pokoušela zapnout podprsenku, která se mi sama rozepnula během těch sladkých a dojemných slov (ona totiž věděla, že to chci).



            Nikdy jsem nečetla knihy Jane Austen a neviděla ani jednu verzi Pýchy a předsudku v televizi, ale stejně bych někdy chtěla žít v její viktoriánské Anglii,  protože mě zaujala idea „of a simpler world where love is straightforward and lasting." Svět, kde se ztratim v bouřce v lese, z kterého mě zachrání můj crush a společně odjedeme na jednom koni (doslova, žádná sexuální narážka) v doprovodu houslové a flétnové hudby (na zámek, kde pravděpodobně vypijeme hodně čaje, nebo co se tehdy ještě dělalo?).



            Nebo by stačilo odjet vstříc světu na sekačce na trávu se svym zahradníkem, jako to udělala Amanda Peterson ve filmu Láska není v ceně z roku 1987. Teď jsem se zarazila nad faktem, že většina mých oblíbených slaďáren je postavená na vztahu bohatýho kluka a chudý holky (nebo naopak), přitom já nejsem ani jedno. Jen v Austenlandu to je trochu víc meta.



            Ale docela bych ocenila, kdyby to celý nedopadlo jako postava Josepha Gordon-Levitta v 500 dní se Summer, kde celý jeho sladký romantický příběh skončí tak, že si s nim Zooey Deschanel trochu vytře zadek. A já nemám tolik bílých talířů, který bych vzteky mohla rozbíjet půl dne o kuchyňskou plotnu. A bohužel se tu muži nejmenujoou podle ročních období, abych si za Summer našla náhradu v podobě Autumna nebo Wintera (ale jak cool by bylo mít dvojčata, co se tak jmenujou?)



            Není to vlastně celý debilní, že ve skutečnym světě nedoprovází vypjaté a důležité momenty hudba? Třeba když nejste schopný dohrát jednu stolní hru a upadli do obří deprese a v tu chvíli by začal hrát Mad world od Garyho Julese. Nebo si představte, jak epickej by byl první kojtus s vaší soulmate v doprovodu Wicked game Chrise Isaaca, jako to bylo u Rachel a Rosse v už kultovní muzejní scéně. Co je vhodná píseň pro první pusu? A pro první sex (Sweet about me od Gabrielly Cilmi jsem už otestovala a jako dobrý, ale asi by se z jiný písně dalo vykřesat víc)?

Ať je aspoň jeden gif Friends related.


            Každopádně jak jsem včera psala, že randění o prázdninách není úplně košér nápad, beru to zpátky a v pondělí si vystřihnu menší date. Tak se pak ozvu, co  z toho bylo, pokud to teda ještě nezruším. Mám poslední dny nějak špatnou pleť.

středa 15. července 2015

Jak jsem si užívala prvních čtrnáct dní prázdnin

Už nikdy nebudu tvrdit, že budu aktivnější, co se psaní na blog týče. A blbne mi mezerník, sakra.

No, ráda bych řekla, že můj začátek prázdnin je zatím úplně nejlepší, jen samý spaní, jídlo, bazén, pití, ... Počkat! Přesně takhle to u mě zatím vypadá, WTF? Tak teda nevim, co mi vadí, ale pořád si připadám tak strašně neproduktivní a bez cíle (taky na to vypadám ve vytahanym triku Bambiriáda 2008 a polohou, ve který si každá z mých brad žije vlastním životem,který nemůžu ovlivnit). Zbytek rodiny odjel na kolo, což mi ale dalo krásnou příležitost po měsíci a něco napsat sem na blog.

            Před pár dny jsem se vrátila z pobytu na chatě s kamarádkami /kolegyněmi/sestrami/kvazip*čami a bylo to super! Navíc jsme naše přátelství dotáhly na novou úroveň na škále přátelství, kde:

1. stupeň: urážky a nadávky
2. stupeň: nevhodné sexuální narážky a intimní problémy
3. stupeň: fekální humor a komentáře k trávicímu procesu našich těl.

My jsme teď dokonce daleko za bodem tři, kde jakákoli absurdita a jakýkoli tabu pro nás není překážkou a dokážeme si o tom v posteli povídat celou noc.

            Po čtyřech nocích a šesti lahvích ferneta jsem se vrátila do rodného města s plánem, že dospím všechno, co jsem probděla za dosavadní život. Omyl! Místo toho jsem šla do hospody, kde jsem vypila čtyři piva a až následovně zjistila, že to byly dvanáctky a ne desítky. Byla jsem tak šokovaná, že jsem si musela dát ještě dva panáky zelený, abych se uklidnila, protože YOLO, right. A pak jsem se seznámila s mužem. V rodnym městě, kde jsem myslela, že všechny znám. Dva roky v Praze a jedna zoufalost za druhou a nakonec potkám někoho doma. Ne že by z toho něco bylo, ale z toho principu jsem pořád trochu zmatená.

            Další den, kdy jsem se probudila s multidimenziální bolestí hlavy, že jsem strávila ve sprše dvě hodiny, aby to aspoň trochu polevilo, jsem si řekla, že toho bylo už vážně dost a raději se zregeneruju před odjezdem do divočiny (na chatu, už zase). Ale ne, šla jsem na pivo. Přijdu brzo domů, she said, bude to jen na jedno, she said... Z jednoho piva bylo šest, a tak jsem si zase mohla užívat trapnost té chvíle, kde jsem si pod stolem psala smsky se svym kamarádem/bývalým dobrý kamarádky a nechala se od něj doprovodit domů, klasika a hlavně ranní facepalm zaručen.




            Přemýšlím, že bych začala zase randit (nejdřív jsem omylem napsala "rodit", hned by moje prázdniny vypadaly zajímavěji), protože jsem si vygumovala hlavu romantickými filmy Johna Hughese (sladký Andrew McCarthy v Pretty n pink bude mít mé srdce již navždy) a filmem Austenland z roku 2013, který si z románů Jane Austenové sice jen střílí, ale tamní "pan Darcy" v podání JJ Fielda možná nemá moje srdce navždy, ale zbytek těla určitě jo (v mym jazyce: 11/10 would bang immediately). Když se ale vrátim do reality, dojde mi,že to je vlastně teď v létě blbej nápad. A celkově možná taky.

            Už jsem sem psala, že můj crush mi řekl, že moje uši vypadají v pohodě? A že se na mě často kamarádek nepřímo ptá? Teda, on se vždycky, když s nima nejsem, zeptá: „Kde máte ostatní?" ale když tam jsem a chybí někdo jiný, tak se neptá nikdy. Takže je to jasný. #jemizasepatnáct


Jo a jen random dotaz. Chodily byste raději s kytaristou, týpkem, co pracuje v rádiu, nebo klukem, co je úplně jako váš bývalý, se kterým jste byly dva roky?