pondělí 28. září 2015

Jak jsem měla morální kocovinu

Takový to, když sedíte v pět ráno samotný na Národce a nechápete, co se to stalo.

            Už vážně nemůžu pít a je jedno co. Protože další průser pravděpodobně nezvládnu. Ani nejsem schopná nějak pořádně zformulovat to, co chci říct, takže začnu větou, která to asi všechno shrne krásnym způsobem - jsem fakt neuvěřitelná kráva. V jeden večer se mi povedlo nasrat tři kluky najednou (respektive dva, třetímu by to bylo možná fuk, ale jsem kvůli němu vytočená já, tak to je složitý). Asi nevim, co jsem čekala, když jsem zůstala v klubu sama a nikdo mě nemohl hlídat (kamarádka dostala povolení odejít, pořád je best in da west). Aspoň jsem s nikym neměla kojtus na nuznejch záchodech, takže možná za to se můžu poplácat po rameni.

            Je to trochu absurdní, když svý BFF půl večera opilý tvrdíte, jakej máte do někoho crush a že vás štve, že se s váma nemá čas sejít, ale vy o to pořád stojíte a naivně čekáte, že se něco bude dít. A ono se pak něco děje, ale s někym jinym. Respektive s jinejma. Achjo. Odchytnul mě kluk, jestli nezajdeme na drink, tak jsem souhlasila, byl to sympaťák, nevypadal na to, že by zažil minulej režim, sklenka mě nezabije, říkám si. Omyl! Nebyl to jeden panák, ale dva a k tomu ještě dvě malá piva (což je po šesti velkejch pivech docela náročný combo). Ale bavili jsme se, zjistili, že studuje stejnej obor jako můj bratr, věk přijatelnej, pochválil mi vlasy, měl rád Pink Floyd, takže mi hlavou probleskl klasickej YOLO nápad políbit ho, což jsem taky udělala. Chlapce to nejdřív trochu rozhodilo, ale pak na to přistoupil a už to jelo. Takže to je první věc, za kterou jsem se ráno mlátila do hlavy a říkala si ty vole, už zase, to musíš dělat tyhle kraviny každej tejden?

            Ale aby toho nebylo málo, nějakých pár minut nato mě odchytnul můj ex. Ten kluk, kvůli kterýmu jsem založila tenhle blog. Ten debil, co mě podvedl se svou bývalou a nechal mě zmatenou stát na ulici uprostřed centra Prahy. A co uděláte člověku, kterýho potkáte opilý? Skočíte mu kolem ramen, žejo. Najednou máte hroznej flashback, cítíte jeho objetí, jeho vůni, držíte jeho košili, kterou jste mu dřív svlíkaly (LOL) a ta nostalgie vás prostě dožene. A i když se tomu bráníte sebevíc, protože víte, že to je zmrd a zlomil vám srdce, stejně to nevydržíte. A když vás podrbe z uchem, jak to dělal vždycky, když jste dělaly nebo říkaly blbosti, tak roztajete úplně (po tomhle by mě měl drbat už do konce života). Takže se najednou líbáte ve stejnym klubu ve stejnej večer už s druhym týpkem a musí na vás bejt fakt smutnej pohled.

            Díky bohu, že jsem tu noc nebyla sama doma, protože bych ho tam s sebou vzala (toho ex), takhle utekl na tramvaj a mně ta moje ujela, tak jsem si hezky počkala dvacet minut na další. A my dva si už nenapsali. Což je taky dobře.

            Ráno (spíš tak o půl jedenáctý) jsem se probudila, bylo mi neuvěřitelně špatně a facepalm jsem dělala asi půl hodiny. Morální kocovina se střetla s normální a soupeřily, kdo mi ten den zničí život víc. Morální vyhrála, její sestra se rozloučila už odpoledne, morální přetrvává doteď. Každopádně ať žiju!



Navíc mám šílenou chřipku a můžu jen hádat, kdo z nich mě nakazil. Ale asi to byla spíš kámoška.

čtvrtek 17. září 2015

Jak jsem mu nerozuměla

Mluvíme o subjektu, kterýho už přes dva měsíce uháním.

            Tak už je to nějak 61 dní, co jsem dostala pozvání na rande a pořád neproběhlo. Přitom  v úterý jsem byla už tak blízko (podělaná rýma a podělaný všechno). Jednou za dva týdny to psychicky nevydržim a dotyčný ode mě obdrží patetickou megadlouhou zprávu na FB, co se to mezi náma děje, jestli se chce vůbec ještě sejít, jestli není gay, nebo prostě nemá koule (metaforicky i doslova). No a dneska se to stalo zase.

            Po delší době jsem se podívala na Lidé.cz a všimla si, že byl dneska taky online a na FB mu v přátelích přibyla nějaká hezká brunetka s kytarou, tak jsem samozřejmě začala plašit jako totální stíhačka (kdybych aspoň fakt byla jeho holka) a poslala mu klasickou pasivně agresivní zprávu, kde dávám najevo svý city a nutim ho říct mi, co se děje a neděje, jestli potkal někoho novýho a další slinty, ze kterých mi je samotný špatně a hrozně lituju, že jsem takovou blbost zase vyblila.



            Kolega mě očividně už chce uškrtit, naštěstí na to nemá čas (LOL), ale neochotně mi sdělil, že nikoho nepotkal, že kdybych ho nezajímala a otravovala, už se se mnou nebaví a hlavně si prý nemyslí, že jsem stíhačka. Haha, kdyby věděl. Ale taky mi oznámil, že ho to nebaví řešit. A víte co? Mě taky ne! Já bych neřešila vůbec nic, stejně jsem tyhle vztahový blbosti nikdy řešit neuměla. Jestli se třeba jen nechce vázat z časových důvodů, tak budiž, je mi to fuk, sama nejsem schopná vzít odpovědnost za svoje city a všechny věci kolem a nikdy jsem mu neřekla, že je to to, o co mi jde. Ale oba víme, jak si rozumíme, jak se spolu chceme bavit a asi bychom spolu byli dost v pohodě a je jedno v jakym smyslu, pár, přátelé, nic neřešící entita, která se večer sejde, zahraje si na compu, nají se, pustí si hudbu, má sex a jde spát (you wish, bitch, you wish, ale bylo by to nejlepší na světě). Jen prosím, vesmíre, Bože, rado Starších, nebo na kom to záleží, dejte nám jeden den spolu z očí do očí, ať se to rozsekne, očividně to vyčerpává nás oba a navíc už i moje kamarádky.


            Já jen prostě nechci udržovat nějaký korespondenční přátelství/vztah s někym... Vlastně nechci udržovat korespondenční vztah. Tečka. Ale nechci se vzdávat někoho, kdo by byl minimálně fajn kamarád. Navíc chci s někym hrát Diablo, žejo. Kdyby aspoň věděl, jak jednoduše by mohl mít sex...RIP.

úterý 8. září 2015

Jak balím lidi #2

Chci zde zvěčnit zážitek, o kterym jsem mluvila už úplně s každym, ale stejně mě pořád baví.

            V jeden prázdninový večer jsem se klasicky vydala na Národní třídu do hospody pořádně se zřídit, což se mi samozřejmě povedlo celkem OP macho kombinací a pořád nechápu, že jsem tu kocovinu druhý den přežila.

            Začalo to normálně pivem a ač piju, co teče, málokdy se mi stane, že bych plácala jeden alkohol přes druhej, ale tenhle večer jsem si namíchala smrtící koktejl. Asi po třetim pivu jsme si s kamarádkama začaly prohlížet nabídku míchaných drinků, kterou sice znám nazpaměť, ale stejně se na ni vždycky líbivě zadívám a říkám si, co bych si mohla dát, ale nakonec z toho sejde. Tuhle noc jsme se ale hecly a daly si něco, co se jmenuje "Brain tumor". Je to malej drink a nejsem si úplně jistá, co přesně v něm je, ale tuším, že jde o nějakej Irish cream, grenadinu a asi Monin (to je očividně nějakej záhadnej katalyzátor každýho koktejlu na světě). Ač by název mohl trochu odradit, chuť je skvostná, takže to za ten nádor na mozku skoro i stojí. Po tumoru jsme si řekly, že potřebujeme brzdu, a objednaly si další pivo. Po chvíli přišel číšník s jedním Chupitem a telefonním číslem od kluka, co prý už odešel, a obojí předal mý BFF (o den později nám došlo, že si to číšník spletl a předal to špatnýmu člověku a možná tak zničil jednu osudovou lásku), a tak jsme se o Chupito podělily.

            Po pátym pivu nám došlo, že bychom už mohly brzdit, navíc jsme od kluků, co seděli vedle, dostali gin s tonicem. Osud nám ale moc nepřál, bez objednání se nám na stole objevilo pivo šestý, tak jsme si řekly proč ne a poctivě ho vypily. Mladíci, co seděli vedle nás a dali nám gin, odešli a nechali tam čtyři skoro neupitá piva, což neměli dělat, protože se projevilo, jaká jsme hovada, piva jsme vzaly a bez ostychu je vypily. Pivo zdarma, žejo.



            Značně opilé jsme se vydaly do Vagonu, kam jsme zase nebyly schopný trefit, takže cesta místo tří minut trvala asi deset. Tam jsme tancovaly a dělaly ostudu na parketu, odchytnul mě tam nějakej kluk, zatancovali jsme si, já jsem odběhla, vrátila se, odchytnul mě kamarád a wingman toho kluka, něco do mě hustil, ale já ho neposlouchala, tak mě předal zpátky tomu dotyčnýmu. Já zatim nabyla podezřele velkýho sebevědomí díky kombinaci sedmi piv a třem dalším alkoholům a když se mě chlapec zeptal, jestli půjdu na drink, suverénně jsem se zeptala: „A platíš?“ Reakcí bylo trochu překvapený přikývnutí, tak jsem řekla: „Jo, tak jdem," a odtáhla ctitele na bar, kde mi koupil rum s colou, což je pití, který fakt těžce vydejchávám, ale v tu chvíli mi to bylo bohužel jedno.

            Co si matně vzpomínám, ten kluk byl milej a vypadal celkem dobře, ale vážně jsem neměla náladu na žádný seznamování, navíc jsem měla hlavu plnou někoho jinýho a otravoval mě ten small talk, co jsme vedli (takový ty otázky jako co studuju, co tu dělám, kde bydlim, co mě baví a podobně). Po chvíli jsem si povzdechla a suverénně snaživci oznámila: „Hele, mě tohle nebaví." On se na mě podíval tak rozpačitě a já ho začala líbat. Nejhorší je, že to mě taky úplně nebavilo, otevřela jsem oči a vidím BFF, která na mě vrhá WTF pobavený pohled. Za pár vteřin ke mně přišla, zaťukala mi na rameno a řekla mi, že společně s holkama odcházejí. Okamžitě jsem se odtáhla od subjektu (LOL), a pověděla mu, že už musim jít. Chudák mi řekl svý celý jméno a ať ho najdu na FB. Nenašla jsem ho a ani se o to upřímně nesnažila.


            Zajímavý zjištění je, že po kombinaci několika alkoholů se ze mě stává one smooth motherfucker. A taky pěkná kráva, co si s někym umí taky vytřít prdel. A pak že kluci jsou dementi.

neděle 6. září 2015

Jak byl můj milostný život ještě absurdnější než obvykle

Je měsíc a půl čistého dopisování retro nebo zoufalství?


            Pamatujete si, jak jsem v posledním červencovym příspěvku psala o tom, že jsem zrušila jedno rande kvůli jinýmu? Tak to rande ještě neproběhlo. A to jsem chtěla mít někoho na prázdniny. Jo a není to proto, že by jeden z nás prostě couvnul, našel si někoho lepšího, nebo změnil orientaci. Prostě jen načasování je k ničemu.


Když si píšete s člověkem od půlky července a třetí den vám přijde první pozvání na rande, říkáte si, jo, to je super, žádný zdržování. Ale:

·         Dva dny před schůzkou vám přijde zpráva, že se to zkomplikovalo kvůli pohovoru.

·         Další pozvání přijde o den později, dotyčný je ale totálně na kaši, takže zapomene, že nemá čas.

·         Následující otázka, jestli s ním někam půjdu, je položena asi  hodinu po mym odjezdu z Prahy.

·         Z dalšího rande sejde, protože jedu na vodu.

·         Pak se to zruší, protože kolega jede na chatu, kterou si domlouval celej měsíc a padlo to na jedinej víkend, kdy mám volno.

·         Odjíždim do Itálie na dva týdny.

·         Pak má on zkoušku, kterou neměl kam přesunout.

·         Pak veze někoho někam autem.

            Ráda bych zdůraznila, že od toho prvního navázání kontaktu píšeme každý den (i když jsem byla v zahraničí a kdekoli jinde taky) a kdyby dotyčný nebyl tak strašně fajn, už dávno bych to s ním vzdala. Už toho o sobě víme tolik, že bychom se možná z očí do očí neměli o čem bavit, celá ta komunikace je vlastně jako s někym, koho dobře znáte už roky. Já v sobě ale pořád nacházim malou naději, že se mi na mobilu objeví zpráva: „Udělal jsem si konečně čas, pojď na pivo!" Občas je to teda náročný, po tak dlouhý době se začíná odhalovat moje neurotická povaha a paranoia, která je v kombinaci s jeho flegmatickou duší smrtící kombo a je z toho hádka na hodinu. Nepomáhá tomu ani fakt, že v sobě v tu chvíli mám aspoň čtyři piva.

            Několikrát jsem se ho zeptala, jestli se mnou vážně chce někam jít a odpověď je vždycky ano, k ní je často připojen orientační termín, kdy by mohl mít čas (ale nikdy to zatím nevyšlo). S pomocí BFF jsem vydedukovala, že se mu vážně líbim a asi by mě rád potkal, ale došlo mu, že při svym režimu by na holku stejně neměl čas, ale neví, co má dělat, protože jsme soulmates (LOL). Já už se s ním o tom ale bavim dost nerada, protože se bojim, že ho vážně začnu otravovat a to bych přece jen nechtěla. Nejradši bych mu napsala, ať se prostě večer staví aspoň na kojtus, ale riskněte to s člověkem, kterýho jste vlastně ještě neviděli.

            A to mě přivádí k tomu sdělit vám pořádný ad absurdum. Ve stresových situacích se chovám podobně jako vačice, tj. totálně zkamenim. Takže potkat ho náhodou na ulici, ztuhnu a vůbec bych nevěděla, co mám dělat. A to se nedávno právě skoro stalo. S BFF jsme se "nachomýtly" poblíž jeho práce a seděly na jednom náměstí, kde jsme čekaly ještě na jednu kamarádku. BFF najednou vykulila oči a s panikou v hlase na mě štěkla, že ho vidí. Můj mozek v tu chvíli přestal pracovat, neotáčela jsem se za ním, naopak jsem vylítla z lavičky a utíkala opačnym směrem. Fakt. V jednaadvaceti letech prchám přes náměstí od člověka, kterýho se vlastně ani bát nemusim. A nejvtipnější na tom je, že na vlastní oči už ho viděla i moje BFF a já pořád ne. Samozřejmě jsem mu na FB prostalkovala všechny fotky, ale to je něco jinýho. Kdybych se za nim aspoň otočila. Achjo.

            Pobavila mě jedna kamarádka, když jsem o něm něco vyprávěla, která se zeptala: „A vy spolu jako chodíte?" Dá se chodit s někym, koho jste neviděli a nežijete v diskurzu stránky Alík.cz? A není vám osm? Protože když nad tim tak přemejšlim, my už se jako pár chováme dost. Jen tomu pořád něco chybí a nevim co...Fyzickej kontakt! Ajo! *Fňuk*

            Včera jsem mu už vážně vyblila svoje pocity do celkem dlouhý zprávy, za kterou jsem se pak trochu styděla a litovala, že jsem mu ji poslala, jeho reakce ale byla na jeho poměry celkem citlivá a chápající. Jen s tim časem to je prý tak, jak to je. Což chápu. Protože proč by takovej voser jako já měl přednost před jeho prací, zájmama a kdo ví čim. Abych získala nějaká privilegia, museli bychom se vídat. Ale abychom se mohli vídat, musela bych mít nějaká privilegia. Takže je to začarovanej kruh. A já zemřu sama čekáním na tohohle člověka. Kterýho jsem neviděla a kdyby ho neviděla BFF, pořád věřim, že si celou tu dobu píšu s Cleberbotem.

            Jak dlouho si vydržíte psát s člověkem, kterýmu se chcete dostat do kalhot? Co byste dělali v mý situaci? Jsem blázen?

sobota 5. září 2015

Jak jsem byla bipolární

Chtěla jsem psát článek o rande, ale žádný nebylo. Klasika.

            Omlouvám se za neaktivitu, ale letošní prázdniny jsou pro mě mnohem náročnější, než jsem původně myslela a nemám skoro žádný den jen pro sebe a když jo, je to kvůli nehorázný kocovině, ze který se minimálně dvanáct hodin křísim.
I kvůli tomu alkoholu jsem asi začala být celkem divná.

            Že jsem neurotickej psychopat, to už jsem věděla dávno. Poslední dobou jsem na sobě zpozorovala chování, který asi není úplně normální. Vlastně na to upozornila moje kamarádka, když jsme nad pivem hrály hru "Vyjmenuj všechny moje dobrý vlastnosti" a ona jich nebyla schopná dát dohromady ani pět. Jak ale přišla řeč na ty špatný, byly jsme doma. Každopádně podotkla, že bývám často až přehnaně nadšená a pak hodně naštvaná. Z legrace jsem říkala, že se mnou to je buď nahoru nebo dolů a ne jinak a pak jsem se nad tím zamyslela a zjistila, že to je pravda.

            Fakt je, že na příklad setkání s nějakym fajn klukem je pro mě děsnej excitement a hrozně rychle se do toho zapálim a všechno dělám nadšeně a bez uvážení. A tenhle sebedestruktivní ale celkem zábavnej stav jeden večer najednou přejde do dlouhýho brečení do polštáře, dýchání do papírovýho pytlíku a přemýšlení nad tim, že mě to vlastně vůbec nebaví a nemám na to čas.



            Ráno se probudim a cítim se, jako by mě přejel traktor, nejsem vůbec schopná vstát z postele, jak mi je zle z toho smutku a silně bojuju s tim, abych zase nebulela.
A navíc ani nemám úplně specifickej důvod, proč se tak cítim. Odpoledne se ale sejdu s kamarádama a není na mně vůbec poznat, že bych ten samý den měla takovouhle krizi, jsem svěží a v pohodě, jako jsem bývala vždycky.


            Může za tuhle mou vnitřní nevyváženost alkohol? Nebo jsem jen hysterická? Máte taky den, kdy nemůžete vylézt z postele, protože máte pocit, že vás nic dobrýho nečeká?