neděle 6. září 2015

Jak byl můj milostný život ještě absurdnější než obvykle

Je měsíc a půl čistého dopisování retro nebo zoufalství?


            Pamatujete si, jak jsem v posledním červencovym příspěvku psala o tom, že jsem zrušila jedno rande kvůli jinýmu? Tak to rande ještě neproběhlo. A to jsem chtěla mít někoho na prázdniny. Jo a není to proto, že by jeden z nás prostě couvnul, našel si někoho lepšího, nebo změnil orientaci. Prostě jen načasování je k ničemu.


Když si píšete s člověkem od půlky července a třetí den vám přijde první pozvání na rande, říkáte si, jo, to je super, žádný zdržování. Ale:

·         Dva dny před schůzkou vám přijde zpráva, že se to zkomplikovalo kvůli pohovoru.

·         Další pozvání přijde o den později, dotyčný je ale totálně na kaši, takže zapomene, že nemá čas.

·         Následující otázka, jestli s ním někam půjdu, je položena asi  hodinu po mym odjezdu z Prahy.

·         Z dalšího rande sejde, protože jedu na vodu.

·         Pak se to zruší, protože kolega jede na chatu, kterou si domlouval celej měsíc a padlo to na jedinej víkend, kdy mám volno.

·         Odjíždim do Itálie na dva týdny.

·         Pak má on zkoušku, kterou neměl kam přesunout.

·         Pak veze někoho někam autem.

            Ráda bych zdůraznila, že od toho prvního navázání kontaktu píšeme každý den (i když jsem byla v zahraničí a kdekoli jinde taky) a kdyby dotyčný nebyl tak strašně fajn, už dávno bych to s ním vzdala. Už toho o sobě víme tolik, že bychom se možná z očí do očí neměli o čem bavit, celá ta komunikace je vlastně jako s někym, koho dobře znáte už roky. Já v sobě ale pořád nacházim malou naději, že se mi na mobilu objeví zpráva: „Udělal jsem si konečně čas, pojď na pivo!" Občas je to teda náročný, po tak dlouhý době se začíná odhalovat moje neurotická povaha a paranoia, která je v kombinaci s jeho flegmatickou duší smrtící kombo a je z toho hádka na hodinu. Nepomáhá tomu ani fakt, že v sobě v tu chvíli mám aspoň čtyři piva.

            Několikrát jsem se ho zeptala, jestli se mnou vážně chce někam jít a odpověď je vždycky ano, k ní je často připojen orientační termín, kdy by mohl mít čas (ale nikdy to zatím nevyšlo). S pomocí BFF jsem vydedukovala, že se mu vážně líbim a asi by mě rád potkal, ale došlo mu, že při svym režimu by na holku stejně neměl čas, ale neví, co má dělat, protože jsme soulmates (LOL). Já už se s ním o tom ale bavim dost nerada, protože se bojim, že ho vážně začnu otravovat a to bych přece jen nechtěla. Nejradši bych mu napsala, ať se prostě večer staví aspoň na kojtus, ale riskněte to s člověkem, kterýho jste vlastně ještě neviděli.

            A to mě přivádí k tomu sdělit vám pořádný ad absurdum. Ve stresových situacích se chovám podobně jako vačice, tj. totálně zkamenim. Takže potkat ho náhodou na ulici, ztuhnu a vůbec bych nevěděla, co mám dělat. A to se nedávno právě skoro stalo. S BFF jsme se "nachomýtly" poblíž jeho práce a seděly na jednom náměstí, kde jsme čekaly ještě na jednu kamarádku. BFF najednou vykulila oči a s panikou v hlase na mě štěkla, že ho vidí. Můj mozek v tu chvíli přestal pracovat, neotáčela jsem se za ním, naopak jsem vylítla z lavičky a utíkala opačnym směrem. Fakt. V jednaadvaceti letech prchám přes náměstí od člověka, kterýho se vlastně ani bát nemusim. A nejvtipnější na tom je, že na vlastní oči už ho viděla i moje BFF a já pořád ne. Samozřejmě jsem mu na FB prostalkovala všechny fotky, ale to je něco jinýho. Kdybych se za nim aspoň otočila. Achjo.

            Pobavila mě jedna kamarádka, když jsem o něm něco vyprávěla, která se zeptala: „A vy spolu jako chodíte?" Dá se chodit s někym, koho jste neviděli a nežijete v diskurzu stránky Alík.cz? A není vám osm? Protože když nad tim tak přemejšlim, my už se jako pár chováme dost. Jen tomu pořád něco chybí a nevim co...Fyzickej kontakt! Ajo! *Fňuk*

            Včera jsem mu už vážně vyblila svoje pocity do celkem dlouhý zprávy, za kterou jsem se pak trochu styděla a litovala, že jsem mu ji poslala, jeho reakce ale byla na jeho poměry celkem citlivá a chápající. Jen s tim časem to je prý tak, jak to je. Což chápu. Protože proč by takovej voser jako já měl přednost před jeho prací, zájmama a kdo ví čim. Abych získala nějaká privilegia, museli bychom se vídat. Ale abychom se mohli vídat, musela bych mít nějaká privilegia. Takže je to začarovanej kruh. A já zemřu sama čekáním na tohohle člověka. Kterýho jsem neviděla a kdyby ho neviděla BFF, pořád věřim, že si celou tu dobu píšu s Cleberbotem.

            Jak dlouho si vydržíte psát s člověkem, kterýmu se chcete dostat do kalhot? Co byste dělali v mý situaci? Jsem blázen?

4 komentáře:

  1. Moc hezky napsaný. Jen tak dál!

    OdpovědětVymazat
  2. "..aby přišel aspoň na kojtus." To bylo hezký :D. Já to bohužel znám jenom z tý druhý strany, tj. věčně zaneprázděnýho někoho. Jenže já jsem se tím tý schůzce jen vyhýbala (shame on me), což se mi teda nezdá, že by dělal někdo, s kým si každej den píšeš, tak bych prostě asi věřila, že ten čas prostě nemá :D

    Jinak rozhodně nemám talent psát si s lidma dlouhodobě. Jak se to dělá? :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já tomu (respektive jemu) taky věřim, ale moje nejistá a nedůvěřivá povaha mi to značně komplikuje. :D
      No, dělá se to celkem složitě, většinou je k tomu potřeba trocha alkoholu, kdy se nebojíš napsat každou blbost, co tě napadne. Společný zájmy nebo hudební vkus výhodou. :D

      Vymazat