sobota 5. září 2015

Jak jsem byla bipolární

Chtěla jsem psát článek o rande, ale žádný nebylo. Klasika.

            Omlouvám se za neaktivitu, ale letošní prázdniny jsou pro mě mnohem náročnější, než jsem původně myslela a nemám skoro žádný den jen pro sebe a když jo, je to kvůli nehorázný kocovině, ze který se minimálně dvanáct hodin křísim.
I kvůli tomu alkoholu jsem asi začala být celkem divná.

            Že jsem neurotickej psychopat, to už jsem věděla dávno. Poslední dobou jsem na sobě zpozorovala chování, který asi není úplně normální. Vlastně na to upozornila moje kamarádka, když jsme nad pivem hrály hru "Vyjmenuj všechny moje dobrý vlastnosti" a ona jich nebyla schopná dát dohromady ani pět. Jak ale přišla řeč na ty špatný, byly jsme doma. Každopádně podotkla, že bývám často až přehnaně nadšená a pak hodně naštvaná. Z legrace jsem říkala, že se mnou to je buď nahoru nebo dolů a ne jinak a pak jsem se nad tím zamyslela a zjistila, že to je pravda.

            Fakt je, že na příklad setkání s nějakym fajn klukem je pro mě děsnej excitement a hrozně rychle se do toho zapálim a všechno dělám nadšeně a bez uvážení. A tenhle sebedestruktivní ale celkem zábavnej stav jeden večer najednou přejde do dlouhýho brečení do polštáře, dýchání do papírovýho pytlíku a přemýšlení nad tim, že mě to vlastně vůbec nebaví a nemám na to čas.



            Ráno se probudim a cítim se, jako by mě přejel traktor, nejsem vůbec schopná vstát z postele, jak mi je zle z toho smutku a silně bojuju s tim, abych zase nebulela.
A navíc ani nemám úplně specifickej důvod, proč se tak cítim. Odpoledne se ale sejdu s kamarádama a není na mně vůbec poznat, že bych ten samý den měla takovouhle krizi, jsem svěží a v pohodě, jako jsem bývala vždycky.


            Může za tuhle mou vnitřní nevyváženost alkohol? Nebo jsem jen hysterická? Máte taky den, kdy nemůžete vylézt z postele, protože máte pocit, že vás nic dobrýho nečeká?

Žádné komentáře:

Okomentovat