pátek 27. listopadu 2015

Jak jsem nesnášela sama sebe

Mám tu rozepsaný tři články už nějakej ten měsíc a nejsem schopná je dopsat. Tak radši napíšu novej. Protože why not?

Pokud to ještě někdo z vás neví, měsíc a týden (ale nepočítám to) jsem víceméně ve vztahu. Vzniklo to tak, že jsem se přepila absintu a zahlídla důvod, proč vznikl tento blog, tak jsem vzala prvního kluka, co mi přišel pod ruku a začali jsme se líbat. A on se po tomhle večeru ozval a už byla ruka v ruce. Ráda bych o něm sdělila nějaký podrobnosti, ale bojím se, že by přišel na to, že o něm píšu a vůbec, že vlastně něco píšu, protože je IT. #paranoia

            Ze začátku jsem měla dilema, jestli se mi vůbec líbí a jestli se s ním chci vůbec vídat, pak jsem se ale nějak rozhodla, že mi je s nim fajn a to nejen proto, že ho nikdy nevidím střízlivá. Od tohohle víkendu mě ale chytají černý myšlenky a úterní hádka ohledně jeho minulý lásky (neopětovaný) tomu teda moc nepomohla.

            Ve středu jsem s BFF vyrazila pít, protože jsem myslela, že ten smutek přepiju a bude mi fajn. Nastal ale celkem očekávaný plot twist, bylo mi ještě hůř a pronesla něco v tom smyslu, že bych vlastně chtěla být teď sama, při čemž mi trochu vyhrkly slzy do očí, protože Jeho mám vážně moc ráda a nechci mu ublížit. Ale nebudu nikomu lhát, prostě mám strach.  Poslední dobou je kolem mě moc nenávisti a zlomených srdcí a hádek a já jsem šíleně unavená to jen sledovat a emocionálně ready nejsem ani za mák.  Bojím se mít zase zlomený srdce, bojím se rána, kdy nebudu mít důvod vyhrabat se z postele, bojím se odcizení od člověka, na kterym mi záleží, bojim se sporů, co ohledně nás budeme mít, bojim se, že uteče k holce, co měl rád před třema měsícema, bojim se, že náš intimnější problém, co máme, se nevyřeší. Takže jsem obyčejnej zbabělec, co radši uteče, protože nechce zažívat ještě větší bolest. A za to se nenávidim.

            V tuhle samou středu pár hodin po mym procitnutí jsem opět narazila na důvod, proč vznikl tenhle blog, a zůstala s ním v klubu sama. Mohl z toho být velkej průšvih, naštěstí jsem nebyla tak hloupá, abych provedla nějakou hloupost. Tancovali jsme spolu, bavili se, odstrčila jsem ho při pokusu políbit mě a chtěla jít domů. V tu chvíli mě ale hrozně vroucně objal, jako bychom se už neměli nikdy v životě vidět, to objetí bylo takový měkký a teplý a příjemný a on voněl tak, jak vždycky voněl a hráli Janis Joplin a je mi do breku už jen z toho, jak to sem píšu. Bála jsem se, že mě zase bude chtít líbat, protože jsem věděla, že bych ho už neodstrčila. Nebo aspoň ne hned. A za to se taky nenávidim. Ale on mi řekl, že mu chybím a že mě má rád. A že ho strašně mrzí, že to tehdy v únoru tak podělal. Neazi. Strašně jsem mu vynadala, že si ze mě dělá legraci, že kdyby se ozval po tom, co jsme se naposledy potkali (vizte minulý příspěvek), mohlo to bejt všechno jinak a třeba  bychom byli teď spolu. To se ale nestalo.

            Rozloučili jsme se, odešla jsem na tramvaj a doma brečela do polštáře, dokud jsem konečně neusnula. Štve mě, jak to na světě chodí. A jak funguje láska. A že si asi nevážim toho, co mám. A že jsem posraná strachy. A že se musim tak hrozně přemáhat, abych nebyla nevěrná. A že nejsem spokojená single a s někým taky ne. A za to se nenávidím nejvíc.